Vyléčený narkoman Domink [45] onemocněl hepatitidou typu C před cca 25 lety. To akorát končil se závislostí na heroinu. „Nastoupil jsem na substituční léčbu metadonem a součástí prohlídky byly i testy na žloutenku, HIV a další nemoci,“ vzpomíná Dominik.
Nejprve se zdálo, že je i HIV pozitivní. Opakovaný test to naštěstí nepotvrdil. Drogové závislosti propadl Dominik v pubertě. Začal s pervitinem, který si s kamarády vařili sami. V té době ještě zvládal chodit do školy a fungovat. Zlom nastal, když zkusil heroin. Na něm si, jak říká, vypěstoval silnou závislost takřka okamžitě.
„Pro dávku bych byl schopný udělat cokoli. Vůbec jsem nepřemýšlel o následcích. Nebyl pro mě sebemenší problém sdílet jehlu s lidmi, které jsem viděl poprvé v životě. No a při tom jsem se s největší pravděpodobností „céčkem“ nakazil,“ říká Dominik.
Dodává, že dnes se jako vyléčený narkoman dokáže podívat na věc s odstupem. Ze závislosti mu pomohlo setkání s kamarádkou z dětství.
„Jen díky tomu, že se ke mně neotočila zády a podala mi pomocnou ruku, jsem se odhodlal se svým životem něco udělat,“ říká v rozhovoru pro ZdraveZpravy.cz Dominik.
Co je na hepatitidě typu C nejhorší?
Podceňování rizik samotných. Ona to není nemoc, která by člověka devastovala ihned. Je to vir, který ve vás nějakým způsobem spí. A pomalu koná to zlo.
Můžete její průběh přirovnat k jiné nemoci?
Největší kontraindikace jsou s chronickým pitím alkoholu. Já bych ho připodobnil k alkoholismu, který pomalu člověka devastuje. Za 25 let i dříve je pak z člověka s cirhózou jater budižkničemu. Tak je to i s člověkem nakaženým hepatitidou C.
Bolelo vás něco, cítil jste přítomnost viru v těle?
Mladý člověk ji nemusí vůbec pocítit, obzvlášť když bere drogy. Tím totiž potře všechny průvodní jevy. Může mu i připadat nesmysluplný se jít někam léčit. To pochopí až jen vyléčený narkoman.
V čem je to dnes lepší?
Dnes je velký zlom v léčbě, v přístupu zdravotníků. Céčka [hepatitidy C] se dá zbavit ještě předtím, než stihne napáchat nějaké škody. I za několik měsíců. Léčba ani nebolí. V zařízení, kde jsem podstoupil léčbu hepatitidy C, se ke mně chovali jako k normálnímu pacientovi. Neodsuzovali mě. To pro mě bylo povzbuzující a utvrdilo mě to v tom, že mám ještě šanci se svým životem něco udělat.
Vyleceny narkoman a drogový svět za komunismu
Dnes jste, jak se říká, vyléčený narkoman. Dokážete říct, proč jste vlastně začal brát drogy?
V době, kdy tu byl ještě komunismus, jsem měl pocit, že se potřebuji od vnějšího světa nějak izolovat. Ta doba byla pro mladého člověka s ideály opravdu hodně frustrující. Bohužel mne ale nenapadlo nic lepšího než vyzkoušet drogy.
V čem se liší přístup k drogám tehdy a nyní?
Já jsem s drogami začal těsně po revoluci. Dostal jsem se na takzvané byty. To bylo takové společenství lidí, kteří mezi sebe moc nikoho nepouštěli. A ve srovnání s dnešní dobou byli jiní tím, že je ta drogová závislost stála daleko víc. Stát jim nenabízel žádnou formu pomoci, spíše naopak. Za komunistů ta komunita byla navíc dost násilně perzekuovaná.
O jaký typ perzekuce šlo?
Docházelo například k tomu, kdy namísto výkonu trestu v rámci trestního řízení, v němž byl člověk odsouzen za výrobu drog, mu tehdy bylo nabídnuto v uvozovkách lepší řešení. A to například stát se pacientem jistých lékařů [psychiatrů]. Ty pak na lidech zkoušeli svoje nové deriváty neuroleptik a z lidí dělali chodící zombie.
Chcete tím říci, že je docela zničil?
Chci říct, že komunismus se k narkomanům, závislým, nemocným lidem, nechoval vůbec pěkně.
Jak podle vás k narkomanům přistupuje stát dnes?
Dnes je to hodně jiné. Stát nabízí uživatelům alternativu substituce. Byť v dobré víře, ale pořád s přivřenýma očima kouká na zneužití substituce. Tedy látky, která se stává hlavní drogou, ale už se nejedná o nitrožilní aplikaci. Dávno to už není o látkách, které by si závislí vařili sami doma. Případně i o nich něco věděli. Dnes do sebe v nevědomosti cpou to, co do sebe cpát nemají.
Kdo si devadesátky pamatuje?
Jak byste charakterizoval „drogovou scénu“ za komunismu?
Ta společnost domácí bytové výroby drog byla dost uzavřená. Nikoho k sobě nepouštěla. To, co jsem zažil já, byla subkultura, která se bránila tehdejšímu systému. A řekl bych, že i díky tomu měla i velmi morální vazby mezi sebou.
Co se dělo po roce 1989?
Najednou jsme se ocitli v těch 90. letech. Tehdy přišlo to „kouzlo“ konzumního braní drog. To znamená, drogy za peníze. Ale to bylo v mých začátcích nemyslitelné.
Tím asi ale nechcete říci, že drogy byly zadarmo…
Drogy nebyly zadarmo! Ale záleželo na tom, co člověk udělal pro to, aby si je obstaral.
Mohl byste to upřesnit?
Například někdo chodil po lékárnách s recepty. Někdo zase musel řídit a ty lidi po těch lékárnách vozit. Každý něco dělal. Každý na tom bytovým společenství nějak participoval. Nebylo to jednoduché, ale každý měl nějakou svou úlohu. Nebylo to jako dnes.
Říkáte, že jste byli narkomani a odpůrci tehdejšího politického režimu. Co u vás převažuje?
Já teď spíše akcentuji tu revoltu vůči režimu, která se přenesla asi i do těch 90. let, které byly, jak všichni víme, divoký. Jedna hláška je: „Kdo si 90tky pamatuje, tak je nezažil.“ A bílá místa na mapě mám taky.
Dealeři za peníze
Co se v těch letech stalo s máničkami a odpůrci režimu?
V jistém smyslu to bylo tak, že jak se k nám postupně dostával prozápadní systém braní drog, tak se převrátila i ta malá subkultura narkomanů v dealery za peníze. Přišel heroin za peníze. To byl konec té mnou adorované chvilky, kdy jsem se k drogám dostal já. Ale i přesto se z některých těch mániček na okraji společnosti najednou stávaly veličiny našich politických životů. A někteří z nich jsou i do dneška.
Dovedete si představit, že byste dnes užíval drogy?
Myslím, že bych nepřežil ani jeden jediný den.
Proč myslíte?
Říkám to kvůli tomu, jaké dnes panují sociální vazby. Co si lidé mezi sebou dělají. To, na co bych narazil, by byla neschopnost něco sdílet. Já to pořád opírám o přátelství a kamarádství.
Veronika Táchová
