Terénní práce s lidmi bez domova přináší úspory ve zdravotní péči. Výsledek je nižší počet hospitalizací, výjezdů záchranek a návštěv nemocničních pohotovostí bezdomovci. Uvádí to studie, na níž se podílel Národní institut SYRI.
„Máme jeden z nejvyšších podílů lidí zažívajících bezdomovectví v Evropské unii. V tomto směru jsme na čtvrtém místě v Evropě,“ říká výzkumník institutu SYRI Martin Šimon.
Odvolává se na nejnovější zprávu Evropské federace národních organizací pracujících s bezdomovci FEANTSA. Podle ní žije v Česku bez střechy nad hlavou přibližně 0,2 procent populace, tedy 20 000 lidí. Upozorňuje, že tito lidé se stávají častými klienty českého zdravotnictví. A náklady na péči o ně jsou vysoké.
Praxe například ukazuje na často zbytečné výjezdy zdravotnické záchranné služby k těmto lidem, kteří většinou nemají svého vlastního lékaře. Náklady na výjezd záchranky se pohybují v řádech vyšších tisíců a desetitisíců korun.
„Cestou z této krize systému je podpora terénních zdravotnických služeb. Což potvrdila i naše studie. Situaci by prospělo zejména nasazení sester v rámci mobilních sociálních týmů a specializované vzdělávání praktických lékařů k řešení potřeb osob bez domova,“ vysvětluje Martin Šimon.
Bezdomovectví se loni dotklo 400 tisíc dětí žijících v EU a Británii
Aktivní přístup k těmto pacientům podle něj snižuje výjezdy záchranek, ale i počty jejich hospitalizací a návštěv pohotovostí. Jsou tu ale i další neméně významné benefity.
„Díky proaktivnímu přístupu se i daří zabránit nástupu chronických a závažných onemocnění, která často vedou k prodlouženým pobytům v nemocnici a trvalému zdravotnímu postižení,“ poukazuje Šimon.
Lékařka pro Zdravé Zprávy popsala péči o lidi bez domova
Zkušenosti s péčí o lidi bez domova či na okraji společnosti má i praktická lékařka Andrea Pekárková. Ta v pražské ordinaci Armády spásy denně ošetří zhruba 20 až 30 lidí bez přístřeší.
„Mezi našimi klienty jsou, když to řeknu ošklivě, ti nejsmradlavější lidé z ulice. Ale jsou tam i lidé, kteří už žijí v azylových domech. Vrací se z vězení nebo psychiatrických léčeben. To, v jakém stavu k nám tito lidé přicházejí, je velice individuální,“ uvedla v podcastu Zdravé Zprávy Pekárková.
Na otázku, proč tito lidé nechodí, a zda vůbec mohou jít, za běžným praktickým lékařem, odpovídá, že část z nich, kteří jsou socializovaní, určitě k běžnému praktikovi jít může. To ale zdaleka neplatí pro všechny.
„Ale kožními parazity napadený pacient k normálnímu praktikovi těžko půjde. A není to věc jen toho lékaře, ale je to i věc lidí v jeho čekárně. Nebudou rádi, že tam vedle sebe mají někoho v takovém stavu,“ vysvětluje.
Rovněž říká, že v poslední době jí v ordinaci přibývá narkomanů. Nikterak v ní ale neubývají ani ostatní pacienti. Jejím denním chlebem je chirurgické ošetřování chronických ran a pak parazitárních onemocnění.
„Ale určitě to není tak, že bychom pacientům jenom ošetřovali rány. Naopak se snažíme podchycovat onkologická onemocnění nebo plicní onemocnění,“ vysvětluje.
Pacienty bez domova určitě nepovažuje za rezervoár infekčních chorob, jimiž by masivně ohrožovali většinovou populaci.
„Na druhou stranu, pokud se těmto lidem zdravotní péče neposkytuje, tak přenos infekčních chorob může mezi nimi probíhat nekontrolovaně,“ říká.
Za příklad dává lékařsky nepodchycené osoby s otevřenou tuberkulózou. Pacienty, kteří mají syfilis. Hovoří i o pacientech s vysokým krevním tlakem, jimž hrozí mrtvice nebo infarkt. O pacientech s onkologickým onemocněním. I když žijí třeba na ulici nebo v azylovém domě, včasná zdravotní péče pomáhá jim i celé společnosti.
Problémy bezdomovců se roky nemění
Podle Martina Šimona má Česko v poskytování zdravotní péče lidem bez domova velké rezervy. Upozorňuje na to, že bezdomovectví jako extrémní forma chudoby udržuje a prohlubuje nerovnosti v oblasti zdraví. Osoby v bytové nouzi čelí desetkrát vyšší míře úmrtnosti než běžná populace, přičemž průměrný věk úmrtí je 45 let.
„Mezi běžným systémem zdravotní péče a specifickými zdravotními potřebami této sociální skupiny je značný nesoulad, který zvyšuje sociální a ekonomické náklady,“ vysvětluje.
Například Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR [VZP ČR] zavedla v lednu 2023 dva nové kódy zdravotního výkonu pro úhradu zdravotní péče ze strany praktiků.
„Aplikace je ale omezena na praktické lékaře, kteří pravidelně poskytují lékařskou péči osobám žijícím v bytové nouzi. Vyžaduje ‚diagnózu bezdomovectví‘ praktickým lékařem. Čímž je bezdomovectví vnímáno jako sociální diagnóza, která zahrnuje časově náročnou péči, podobnou léčebným protokolům pacientů s autismem nebo hluchoněmých, kteří již mají v českém zdravotnictví speciální kódy zdravotního výkonu,“ popisuje Šimon.
Rovněž poukazuje na závažný a roky neřešený problém následné péče, chybějící pobytové sociální služby se zdravotní péčí a na nedostupnost azylových domů pro osoby v bytové nouzi.
„Zjednodušeně řečeno, pacient je sice ošetřen, ale po propuštění z nemocnice se nemá kde uzdravit a časem se vrátí. To není pro nikoho efektivní,“ říká s tím, že v tomto ohledu má Česko stále co dohánět.
Obdobně v podcastu Zdravé Zprávy hovoří Andrea Pekárková. Podle ní je vždy dobré, když sociálně vyloučenou osobu ošetří praktik a pak, je-li to potřeba, ji odešle ke specialistovi. Což se ale většinou nestane. Říká, že jsou odbornosti, které jsou pro tyto lidi klíčové, ale stále zůstávají pro ně nedostupné. Za příklad dává ústavní, a hlavně pak ambulantní psychiatrickou péči.
–DNA–
