Klinický logoped nepracuje pouze s dětmi, jak se lidé někdy mylně domnívají. Mezi jejich pacienty stále častěji patří senioři a lidé po větších operacích. A více než 82 procent pacientů v péči logopeda má více nemocí.
V péči klinického logopeda bylo loni podle předsedkyně Asociace klinických logopedů ČR [AKL ČR] Barbory Richtrové přibližně 179 400 pacientů. Pro porovnání uvedla, že v roce 2019 léčili kliničtí logopedi něco málo přes 144 100 pacientů s komunikační poruchou.
„Na jeden úvazek klinického logopeda u nás připadá 13 747 lidí, to je neskutečné číslo,“ řekla na semináři [18.11.] ve Sněmovně, který měl podat zprávu o klinické logopedii v ČR.
Horší stav v Evropě je podle Richtrové už jen na Slovensku a v Polsku. Navíc za situace, kdy poptávka po logopedické péči i v důsledku stárnutí populace a ne příliš dobré zdravotní kondice lidí rok od roku roste. Další potíž je, že více než 80 procent pacientů přichází k logopedům se středně těžkou a těžkou diagnózou a s více poruchami.
„Jde u nich o komorbidní poruchy. […] Tito lidé mají dvě až sedm diagnóz,“ řekla Richtrová.
Cílem asociace je dosáhnout hodnoty, kdy by na jeden úvazek klinického pedagoga připadalo zhruba pět tisíc osob. Podle Richtrové nejde o nijak přehnané číslo. Například v Německu připadá na jeden úvazek 2 670 lidí a v Rakousku je to asi 3 710 lidí na jednoho klinického logopeda.
Klinický logoped pracuje s dětmi i seniory
Jak upozornila Richtrová, poskytovaná péče v klinické logopedii začíná již u novorozenců a končí u seniorů ve vysokém věku.
„Zásadní problém pro náš obor je, že laická i odborná veřejnost si myslí, že řešíme jenom výslovnost a pracujeme jenom s mluvícími dětmi,“ uvedla s tím, že to ale není pravda.
Klinický logoped pracuje v nemocnicích, ambulancích, ale třeba i v léčebně dlouhodobě nemocných a následné zdravotní péči. Jeho úkolem je diagnostikovat a léčit poruchy řeči a jiné vady komunikace. Pracuje ale i s pacienty s poruchami polykání, příjmu potravy a tekutin. Dále s pacienty po neurologických výkonech, kdy u nich došlo k poruše řečového centra. Klinický logoped odstraňuje i komunikační vady u pacientů s poruchou sluchu, například po kochleární implantaci.
„Nejčastějšími indikacemi logopedické péče u dospělých pacientů jsou zejména cévní mozkové příhody. Dále jsou to traumata hlavy, nádory v oblasti hlavy a krku a další neurologická onemocnění, případně kognitivní poruchy,“ uvedla na semináři logopedka Gabriela Solná.
Často spolupracují s foniatry a otorinolaryngology, ale i dalšími lékařskými odbornostmi. V nemocnicích bývají kliničtí logopedi přítomni i přímo u některých neurologických výkonů, kdy sledují funkčnost řečových center. A komunikují během výkonu s pacientem, například pomocí obrazových kartiček.
Přes 900 klinických logopedů v Česku
Podle Richtrové je v Česku více než 900 klinických logopedů. Ti pracují jak v soukromých ambulancích, tak nemocnicích, lázních, rehabilitačních ústavech či zařízeních sociální péče. Ročně u nás vznikne kolem třiceti nových ambulancí.
S tím, jak přibývá pacientů s poruchami řeči, sluchu a dalšími diagnózami, jež je omezují v komunikaci, roste i potřeba klinických logopedů. Čekací doby v klinické logopedii se tak prodlužují a poptávka po nich současně dál roste. Dostupnost péče se liší i regionálně.
„Víme, že ve Zlínském, Ústeckém kraji, Karlovarském kraji je naše péče prakticky nedostupná,“ řekla Richtrová.
Kochleární implantace vrací lidi s vadou sluchu do běžného života
Její slova potvrdila Marta Faiereislová z odboru ošetřovatelství a nelékařských povolání Ministerstva zdravotnictví ČR [MZ ČR].
„Vnímáme za náš resort, že je nedostatek klinických logopedů a že jsou dlouhé čekací doby na ně,“ řekla s tím, že je i málo zdravotnických zařízení s akreditací pro jejich vzdělávání.
I proto se podle ní chystá ministerstvo připravit koncept, v němž definuje směřování klinické logopedie v budoucích letech. Barbora Richtrová vidí problém v tom, že zdravotní pojišťovny nejsou vždy ochotné uzavírat smlouvy s klinickými logopedy jako poskytovateli této péče. Pak poskytují tyto ambulance služby nikoli na pojišťovnu, ale lidé si je hradí jako samoplátci, tedy z vlastních peněz.
„Není řešením jen zjednodušit vzdělávání,“ uvedla k dostupnosti akreditovaných zařízení.
Za další limit jmenovala slabou ochranu profesních práv nelékařských povolání obecně.
„Je to dáno i tím, že nemáme vlastní odbor na ministerstvu zdravotnictví,“ vysvětlila.
Podle ní by bylo dobré a namístě, aby na ministerstvu vznikl odbor jen pro nelékařské profese. Právě mezi ně by spadali kliničtí logopedi, ale třeba i nutriční specialistky nebo fyzioterapeutky.
Veronika Táchová
