Vnímání času se v důsledku prožitého traumatu mění. Uvádí to aktuální studie izraelské Bar-Ilan University [BIU] ve městě Ramat Gan. O studii informoval The Jerusalem Post v článku Traumatic events disrupt our perception of time.
Pokud jsme vystaveni osobně nebo zprostředkovaně traumatizující události, nejspíš to naruší naše vnímání času, uvádí zmíněná studie. Článek publikovaný v časopise American Psychological Association [The dual role of time perception in trauma-exposed individuals: A conceptional review] uvádí přehled literatury, která se snaží popsat a vytvořit novou teorii chápání vztahu mezi vlivem traumatu a klinickými příznaky. Aktuální výzkum vedla Chava Treitelová.
„Zdá se, že schopnost vnímání času se mění při vystavení traumatu a od 7. října [den, kdy Hamás napadl Izrael, pozn. red.] je zřejmé, že nejenom při osobní zkušenosti, ale i sdílené celonárodní a kolektivní zkušenosti,“ říká Treitelová.
Jako řešení navrhují vědci přijmout nové chápání času, které by pomohlo zmírnit post-traumatické symptomy bez nutnosti opět vyvolávat příčinu traumatu.
„Schopnost vnímat čas nám umožňuje sladit chování a emoce s prostředím a odhadnout nebezpečí, abychom se s ním vypořádali,“ odvolává se na studii.
Podle ní nás pojem času ovlivňuje dvěma paralelními způsoby. Pozitivní zážitek uplyne rychle. Řekneme například, že „čas letí“, když se bavíme. Nebo to, že nám prázdniny uplynuly rychle a cítíme to jako skutečnost. Oproti tomu negativní prožitky vnímání času zpomalují. Když se například lidí zeptáte, kolik času uplynulo od zavolání záchranky do jejího příjezdu, obyčejně se v odhadu pletou a udávají mnohem delší čas, než skutečně uplynul.
Různé zkušenosti určují naše vnímání času
Vnímání času totiž ovlivňuje druh zážitku. Když cítíme, že čas ubíhá rychle, máme tendenci označit tento zážitek za dobrý a pozitivní. To se stává, když zažíváme něco, co plyne příjemně. Když se zdá, že se čas zastavil, obvykle označujeme příslušný zážitek za negativní. Třeba: „Trčel jsem v zácpě celé hodiny,“ nebo „strávil jsem ve frontě věčnost.“
Pocit plynoucího času sám o sobě vytváří a posiluje negativní vnímání. Výzkum ukazuje, jak vnímání času ovlivňuje dvěma paralelními cestami vývoj post-traumatických symptomů.
- Zaprvé: Vzhledem k duální roli času traumatické zážitky způsobují porušení a zpomalení našeho vnímání času. Jejich negativní hodnota ovlivňuje naše vnímání [každý den byl dlouhý jako týden] a toto roztažení času zesiluje negativní pocit.
- Zadruhé: Mozek zakóduje traumatický zážitek základním způsobem, a tudíž každý základ může vyvolat negativní pocit a zpomalit naše vnímání času. Zvláště pozitivní zážitky jsou zakódovány holisticky.
Když si například užíváte rodinného oběda, zapamatujete si tento zážitek jako celek – lidi, místo, vůně a denní dobu. A tak je tato událost spojována s pozitivními pocity.
Avšak traumatické zážitky jsou zakódovány po částech. Takže, když musíme například dlouhou dobu zůstat v krytu, každá část tohoto zážitku [struktura krytu, pachy a zvuky] je nezávisle spojována s negativně vnímanými pocity. Proto každý prvek tohoto zážitku může vyvolávat negativní pocit i bez přítomnosti ostatních prvků.
To vysvětluje, proč se u dětí, které musely zůstat při útoku 7. října dlouhou dobu v krytu, může vyvinout strach z pobytu v malé místnosti. To dokonce i tehdy, když se ujistí, že jim nic nehrozí. A také to, proč se vojáci, kteří se vrátili z boje, obávají, když slyší rány ohňostroje. I když jsou zpět v bezpečí svého rodného města.
Dlouhodobé post-traumatické symptomy
Zjednodušeně řečeno: Malá místnost, hlasité zvuky, to jsou neutrální podněty. Ale když byly součástí traumatického zážitku, spojují se s traumatickou reakcí a mohou je vyvolat nezávisle, dokonce i v bezpečném prostředí.
Podle badatelů chronické zpomalení vnímání času může být něco, co vytváří úrodnou půdu pro vyvinutí dlouhodobých post-traumatických symptomů. A prožití traumatu vytváří krutou past, kdy jak traumatické, tak neutrální zážitky narušují naše vnímání času. V této situaci, dokonce i bez dalšího vystavení traumatickým zážitkům, nabývá realita temných barev. Každá zkušenost, bez ohledu na to, zda je neutrální, nabývá traumatických tónů a vyvolává negativní pocity z původního zážitku. To podporuje dlouhodobé vytváření dodatečných post-traumatických symptomů.
„Cílená klinická intervence, která umožňuje vnímání času a jeho narušení, může být inovativní intervenční cestou, která poskytne úlevu od post-traumatických symptomů, aniž by bylo zapotřebí opakované vystavování emocionálního obsahu spojeného s traumatickým zážitkem,“ uvádí klíčové sdělení studie.
Výsledkem výzkumu členů týmu BIU se tak stal návrh využívat klinické intervence založené na metakognitivním povědomí, které má vyvolat pozitivní efekt vnímání času a redukovat post-traumatické symptomy.
Metakognice je uvědomění si vlastních myšlenkových pochodů a pochopení vzorců za nimi. Termín pochází z kořenového slova meta, což znamená „za“ nebo „na vrcholu“. A právě metakognitivní povědomí má pomoci znovu pochopit, jak vyhodnotit čas. To zmírní poruchy vnímání času, kterými trpí lidé vystavení traumatu.
Čas a naše uvědomění toho, co je „za tím“
Studie jako první uvádí zjištění, že tato metoda zmírňuje post-traumatické symptomy, impulzivitu a agresi. A to bez toho, aby lidé zpracovávali obsah traumatu.
„Někdo může tvrdit, že trauma 7. října způsobilo zpomalení vnímání času, kdy se každý den zdá být věčností. Dokonce i teď, tři měsíce po tomto hrozném dni, zůstává vnímání času pro mnohé z nás narušené. Na jedné straně se zdá, že se to stalo včera a na straně druhé máme pocit, že tu válka byla pořád. A obtížné si vzpomínáme na to, co se dělo před ní. Je také těžké pochopit, že je to probíhající situace, která musí někdy skončit,“ říká profesorka Einat Levy-Gigi.
Formou pomoci tak podle ní je právě vědomá pozornost toku času. Například průběžné počítání dnů pomohlo zajatým rukojmím v Gaze podle vědců zařadit traumatickou událost a přesněji změřit, kolik času od zajetí uplynulo.
Další možnost, která by mohla pomoci, je aktivní uvědomování si, v jaké části dne se nacházíme. Sledovat například odbíjení hodin, nebo porovnávání času, který uplynul, či porovnávání časových úseků. Například to, že čas, který uplynul od 7. října, je zhruba stejný jako čas mezi koncem školního roku a začátkem dalšího.
Nakonec je důležitý i pohled na časový úsek v širší historické perspektivě. V případě izraelské studie to je například porovnání aktuální války s Hamásem s trváním válek v historii. To značí uvědomění si, že některé byly také dlouhé. Avšak nakonec z nich zbyly jen body v toku času.
„Současná válka jednou také bude relativně krátkým úsekem v historii lidstva, Státu Izrael i v rámci osobní životní zkušenosti,“ uzavírají autoři studie.
Michal Achremenko
