S návratem do života obětem kriminálního násilí v mexické metropoli pomáhá společně s psychology i čtyřletý labrador Onnie. Podle zkušeností terapeutů traumatizovaní pacienti více důvěřují zvířatům a s jejich pomocí komunikují i s lékaři.
Na první pohled přátelský labradorský retrívr Onnie [foto vpravo, Lékaři bez hranic] napravuje společně s psycholožkou Alicií de la Rosa traumatizující následky u pacientů, kteří se stali oběťmi mexických zločineckých gangů. Jsou mezi nimi lidé na útěku, oběti únosů, mučení a nucené prostituce. Některé z pacientů zločinci záměrně zmrzačili, nutili k zapojení se do organizovaných zločineckých gangů. A jsou mezi nimi i přeživší sexuálního násilí a lidé, kteří viděli vyvraždění vlastních rodin.
„Pro některé lidi, kteří zažili traumatické situace spojené s násilím nebo mučením, je obtížné vyjádřit své emoce a znovu začít důvěřovat svému okolí,“ popisuje de la Rosa s tím, že pracuje s dospělými, dospívajícími, zdravotně hendikepovanými a mezi oběťmi nejsou výjimka ani děti.
Právě spolupráce s Onniem těmto obětem podle ní umožňuje prolomit bariéry, aby se lidé s traumatickým zážitkem terapeutům otevřeli a s důvěrou s nimi hovořili o těžkých chvílích, které zažili. De la Rosa a Onnie pomáhají k úzdravě obětem násilných činů v centru komplexní péče v Mexico City, které od roku 2017 spravují Lékaři bez hranic.
Labrador Onnie vrací obětem důvěru
Onnie nyní pomáhá mnoha pacientům, včetně dětí, mladých dospělých a rodin, kteří uprchli ze svých domovů. Pacienti podle de la Rosy vykazují příznaky a známky akutních duševních onemocnění, jako jsou posttraumatická stresová porucha, flashbacky nebo úzkosti spojené s traumatickými událostmi a násilím, které zažili ze strany gangů a zločineckých skupin.
„Onnie například pomáhá dvěma pacientům mluvit o traumatických zážitcích,“ říká de la Rosa.
To jim pomáhá znovu je definovat a naučit se pojmenovávat své emoce a pocity. Jedním z těchto pacientů je mladý muž s tendencí k potlačování bolestných vzpomínek. Muž se uzavírá do sebe. Když si vzpomene na traumata, která prožil, není schopen mluvit ani myslet. Právě v takové situaci přichází na pomoc Onnie.
„Dělají společně různé aktivity a cvičení, díky nimž se uvolní a necítí se být v ohrožení. Je tak schopen mluvit o tom, co tyto traumatické vzpomínky vyvolává,“ popisuje psycholožka.
Další její pacientka nedokáže rozlišovat mezi myšlenkami a realitou. Několikrát ji lékaři hospitalizovali kvůli sebepoškozování.
„Snažíme se ji přimět, aby předem rozpoznala, kdy se její úzkostné stavy a opakující se myšlenky spustí,“ říká de la Rosa.
Onnie s pacientkou byl i při jedné z jejích mnoha krizí. Kritickou chvíli vycítil a pacientku začal tlačit tlapkami na klín a olizovat ji, aby si uvědomila své tělo a procitla. Pacientčiny příznaky se postupně zlepšovaly. A již tři týdny se její stav nezhoršuje, říká de la Rosa.
Zvířata pacientům rozumí
Terapeutičtí psi jakým je i Onnie se na terapeutickou praxi připravují již od útlého věku. Onnieho terapeuti trénovali už od štěněčích let. Vystavovali ho různým zvukovým podnětům, texturám, prostředím, lidem a předmětům. Oficiální výcvik pak započal v jednom roce, díky němuž se nakonec stal terapeutickým psem. Má za sebou kurz základní poslušnosti, při kterém se učí například povely sednout, lehnout, otočit se a podat packu. Ale třeba i skákat a pohybovat se tak, aby ho pacienti s motorickými obtížemi mohli hladit.
„Někteří pacienti se složitým traumatem nedokáží říct: ,Dnes jsem velmi smutný‘, ale mohou říct: ,Onnie dnes vypadá smutně‘,“ vysvětluje de la Rosa.
Psychoterapeut tak dokáže lépe poznat opravdovou náladu uzavřených pacientů. Ti podle jejích zkušeností přenášejí důvěru, kterou cítí k psovi, na terapeuta.
„Myslí si, že pokud Onnie chce být s Alicií, znamená to, že jí mohou důvěřovat,“ vysvětluje fungování terapie s psím pomocníkem.
Nicméně i pacienti musí podle ní dobře vědět, že Onnie s nimi nebude napořád. Na začátku léčby psycholog vyjmenuje terapeutické cíle. Jakmile je společně splní, končí tím i Onnieho práce.
„Pacienty vždy upozorníme, že Onnieho návštěvy budou probíhat v určitém časovém úseku, aby byli předem připraveni na to, že spolupráce je dočasná,“ popisuje de la Rosa.
Pacient si při terapiích k psovi vytvoří citovou vazbu, a je důležité, aby se toto pouto náklonnosti dobře uzavřelo. A to se jim společně daří. Onnie a de la Rosa pracují v týmu Lékařů bez hranic v mexické metropoli déle než dva roky.
„Jsme šťastní, že se nám podařilo společně se všemi, kteří pečují o přeživší, pomoci našim pacientům a uzdravit je,“ říká de la Rosa.
–VRN–
