„Jsou země, které mají vlastní lékařské fakulty pro všeobecné praktické lékaře a pro venkovské všeobecné lékaře,“ říká v podcastu ZdraveZpravy.cz předseda Pracovní skupiny venkovského lékařství SVL ČLS JEP David Halata.
Typickým příkladem zcela odlišného přístupu ke vzdělávání praktických lékařů zaměřených na poskytování zdravotní péče v odlehlejších regionech je podle něj Austrálie a tamní takzvaní „flying doctors“. U nich není žádnou výjimkou letět i stovky kilometrů daleko, aby provedli například operaci slepého střeva. Byť takový přístup není v Evropě zvykem, tak především západní evropské země už reagují na odlišnosti praxí praktických lékařů na venkově a ve městech. A zejména pak reagují na nedostatek praktických lékařů v regionech.
„Ve Walesu už je dnes lékařská fakulta, která se více specializuje na venkovské lékařství,“ říká v podcastu ZdraveZpravy.cz David Halata.
Princip vzdělávání ve zmiňovaném Walesu podle Halaty spočívá v principu, že se fakulta snaží studenty medicíny s venkovským lékařstvím propojovat už od prvního nebo druhého ročníku studia. A to v časové dotaci desítek týdnů až do ukončení studií.
„A mají tam i osmi až desetitýdenní stáže přímo v ordinacích praktických lékařů. Ukazují jim, o čem to venkovské lékařství je. Snaží se, aby tam vznikla vazba v rámci té komunity,“ vysvětluje.
Na datech mají tamní fakulty doloženo, že pokud je student už od prvního, druhého ročníku v kontaktu s praxí na venkově, tak se do ní násobně častěji i vrací. Protože se v Česku ale postupuje docela obráceně, výsledek je další důvod, proč má Česko nedostatek praktických lékařů v regionech.
Venkovské lékařství české fakulty zatím neřeší
Podle Halaty by se zkušenostmi a praxí západních zemí mělo inspirovat i české zdravotnictví. Už kvůli tomu, aby utlumilo trend, kdy nejen z venkova, ale i menších měst mizí ordinace praktických lékařů. A začít by se podle něj mělo právě na lékařských fakultách, na kterých se toho medici o venkovském lékařství zatím příliš nedozvědí. Na našich lékařských fakultách se vyučuje „venkovské praktické lékařství“ v rozsahu 1,5 hodinového semináře po dva semestry.
„Čili v podstatě téměř vůbec,“ poznamenává David Halata.
Součástí na některých lékařských fakultách je pak týdenní až dvoutýdenní stáž v ordinaci praktika, to zhruba v pátém ročníku. Navíc stáž bývá brána i jako volitelná praxe. Což podle Davida Halaty nestačí k navázání užšího kontaktu s daným prostředím.
„Pokud chceme mít dostatek praktiků na venkově, pak je nemůžeme oslovovat až v pátém ročníku. To je pozdě, už tam nevzniká žádný vztah s venkovskou oblastí,“ říká s tím, že v té době už mají medici navíc vybranou často jinou specializaci a o stáže pak nemají ani zájem.
David Halata: Česko jede ve dvoukolejném zdravotnictví
Podle Davida Halaty je třeba si z hlediska fungování zdravotnictví i uvědomit, co je venkov a kde končí a začínají jeho hranice. Tvrdí, že každá evropská země na venkovské lékařství nahlíží poněkud odlišně. Konkrétně v Česku se v letech 2015 a 2016 realizovala za spolupráce Přírodovědecké fakulty UK a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR studie, která sledovala chování lékařů podle toho, kde působí. A pak sledovala, jaké léky předepisují a jak často posílají pacienty k dalším lékařům.
„Podle toho pak byla schopna přesně malovat mapu, kde je venkov, a kde není,“ říká David Halata.
A byť se o tom v Česku podle něj příliš nehovoří, protože máme Ústavou garantovou stejnou dostupnost zdravotní péče, tak se ukázalo, že podle těchto dat Česko jede ve dvoukolejném zdravotním systému. Jeden systém zdravotní péče tvoří fakultní nemocnice a malý spád kolem nich. Druhý systém tvoří menší nemocnice.
„V reálu ti pacienti nejsou schopni dosáhnout na tu samou péči ve stejném čase mezi těmito dvěma systémy, které v České republice máme,“ říká David Halata.
Podle něj je dnes hranice mezi venkovem a městem někde pod úrovní krajských nemocnic.
„Dá se to říci i tak, že dnes je každé okresní město v Česku venkovem,“ doplňuje.
85 % mediků postrádá informace o praxi na venkově
I navzdory výše uvedenému je podle Davida Halaty o obor všeobecné praktické lékařství mezi mediky zájem. Počty praktiků vstupujících do praxí určuje Ministerstvo zdravotnictví ČR [MZ ČR] vypsáním počtem rezidenčních míst.
„To je hlavní limit, kolik praktických lékařů se každý rok zařadí do oboru. Ten zájem je rozhodně vyšší, než jaký je počet vypsaných rezidenčních míst,“ tvrdí s tím, že i když směřují praktici častěji do větších měst, tak ani venkov nezůstává zcela mimo jejich zájem.
Podle něj až 65 procent z nich je ochotno jít pracovat na venkov, ovšem za určitých podmínek. A to je i způsob vzdělávání na lékařských fakultách.
„Až 85 procent z nich přiznává, že nedostalo dostatek informací během studií o tomto oboru,“ říká David Halata.
Pak se pro něj mohou jen těžko rozhodnout, když pořádně nevědí, o čem vlastně taková práce je.
Motivace krajů, měst a obcí nefunguje, říká David Halata
David Halata v podcastu ZdraveZpravy.cz také upozorňuje, že ani finance nejsou pro lékaře v tomto směru významnou motivací. Právě ty dnes často nabízejí praktikům i stomatologům municipality v regionech. Jsou to peníze na vybavení ordinací, bydlení, aj.
„Víme, že jednorázové finanční bonusy, které dnes vidíme od krajů, nejsou efektivní. Nemotivují mladé lékaře k tomu, aby na ten venkov šli,“ říká.
Důvod jsou podmínky v takzvaných stabilizačních dohodách. V nich se lékaři výměnou za finanční bonusy upisují, že zůstanou několik let v daném místě, které jim bonusy poskytlo. Podle Davida Halaty je to systémově špatně.
„Cesta vede určitě přes dlouhodobé finanční bonifikace,“ nabízí jedno z řešení, jak posílit praktické lékařství v regionech.
Podle něj je to běžné i v zahraničí. Lékaři, kteří působí na venkově, mají dvojnásobně zvýšenou hodnotu bodu nebo kapitaci jako kompenzaci za to, že jsou v oblasti, která je nějakým způsobem náročnější na práci.
Přitom neopomene zmínit i „dluh venkova“. Což značí ne příliš dobrou dostupnost kvalitních škol, nabídky práce pro partnera, sportovních a kulturních zařízení. To jsou podle něj dvě hlavní věci, které limitují mladé lékaře k tomu, aby se odebrali do praxe na venkov.
Řešení spatřuje David Halata ve sdružených praxích
Dnes už se podle Davida Halaty docela jistě ví, že v některých krajích bude v důsledku absence generační obměny do deseti let chybět třetina praktických lékařů. Jejich nahrazení mladšími lékaři je podle něj nereálné. Řešení vidí ve změně fungování lékařských praxí.
„Začnou vznikat takzvané sdružené praxe nebo týmy primární péče. Což je způsob organizace primární péče běžný v celé západní Evropě. My jsme jedna z posledních zemí, kde zůstávají samostatné ordinace jeden lékař a jedna sestra,“ nastiňuje budoucnost praktického lékařství mimo velká města David Halata.
Takové týmy jsou podle něj mnohem produktivnější. Pracuje v nich tři až pět lékařů, deset až 15 sester. A postarají se o mnohem více pacientů, i když nebudou v každé vesnici.
„V České republice by to znamenalo, že se spojí čtyři, pět praxí do jedné velké, která je schopna poskytovat péči mnohem kvalitněji,“ vysvětluje.
V těchto sdružených praxích, jak říká, najde své uplatnění telemedicína. Právě telemedicínské prostředky zlepší dostupnost zdravotní péče především u chronických pacientů. S pomocí online moderních přístrojů je na dálku vyšetří ideálně terénní zdravotní sestra a zkonzultuje jejich zdravotní stav s lékařem v reálném čase.
„To jsou místa, kde bude mít telemedicína do budoucna velké místo,“ tvrdí.
Moderní technologie pak podle něj zrychlí a zjednoduší i komunikaci mezi lékaři. Například praktický lékař s jejich využitím zkonzultuje stav pacienta se specialistou fakultní nemocnice, aniž by se pacient pohnul z místa.
Veronika Táchová
—
MUDr. David Halata je všeobecný praktický lékař pro dospělé. Vedle všeobecného lékařství se zabývá problematikou venkovského lékařství a Point-of-Care ultrasonografie. Pracuje jako praktický lékař v obci Hošťálková. Sedm let působil jako lékař záchranné služby Zlínského kraje. David Halata aktuálně dokončuje doktorské studium na Ústavu preventivního lékařství na Lékařské fakultě v Hradci Králové. Je členem Evropského sdružení venkovských a izolovaných lékařů [EURIPA] a členem výboru Společnosti všeobecného lékařství a předsedou Pracovní skupiny venkovského lékařství SVL ČLS JEP.
