Marburský virus se v Rovníkové Guiney potvrdil u jedné z devíti osob, u nichž měli zdravotníci podezření na nákazu. Šíření marburského viru se smrtností až 88 procent se zřejmě podařilo dostat pod kontrolu. Zdravotníci i lidé už vědí, co přesně dělat.
Z devíti zemřelých osob ve východní části středoafrické Rovníkové Guiney, u kterých panovalo podezření na nákazu marburským virem, se pozitivita potvrdila u jedné z nich.
„Předběžné testy provedené po úmrtí nejméně devíti lidí ve východní provincii Kie Ntem v zemi dopadly pozitivně na jeden ze vzorků na virovou hemoragickou horečku,“ informuje Světová zdravotnická organizace [WHO].
Počátkem týdne vyslovil podezření u dvou pacientů na nákazu virem marburg i ministr zdravotnictví sousedního Kamerunu Manaouda Malachi. Ve středu [15.2.] oznámil, že výsledky testů obou pacientů vyšly negativně, čímž se utlumily obavy z rozšíření viru do země ze sousední Rovníkové Guiney.
Šíření nebezpečného viru, u něhož se smrtnost blíží devadesáti procentům, se tak zemi podařilo, jak to zatím vypadá, zabránit. To především díky rychlé reakci místních zdravotníků, spolupráci místních obyvatel i v regionu fungující síti humanitárních organizací.
„Marburg je vysoce nakažlivý virus, díky rychlé a rozhodné akci úřadů Rovníkové Guineje při potvrzení nemoci se může reakce na mimořádné události rychle rozběhnout, abychom co nejdříve zachránili životy lidí a zastavili virus,“ řekl regionální ředitel WHO pro Afriku Matshidiso Moeti.
Vyspělé země „položil“ covid. Chudé země epidemiím čelí běžně
Do regionu hned po prvním podezření na nákazu marburským virem dorazily proškolené trasovací týmy, které izolovaly podezřelé z nákazy. A zajistily zdravotní péči lidem s příznaky podobajícími se právě marburskému horečnatému onemocnění.
Očkování neexistuje, účinné léky také ne
Virové onemocnění Marburg [MVD], dříve známé jako Marburgská hemoragická horečka patří k vysoce virulentním onemocněním s úmrtností až 88 procent. Podle Evropského střediska pro kontrolu a prevenci nemocí [ECDC] patří do stejné skupiny virů jako ten, který vyvolává krvácivou horečku ebola.
„Nástup onemocnění je náhlý, s nespecifickými příznaky podobnými chřipce, jako je vysoká horečka [obvykle 39–40 °C], silná bolest hlavy, zimnice, myalgie [bolesti svalů], vyčerpanost a malátnost,“ popisuje nemoc vyvolanou marburským virem ECDC.
U dvou až tří čtvrtin nakažených pacientů dochází do pěti dnů k rychlému oslabení. Trpí gastrointestinálními příznaky, jako jsou nechutenství, bolesti břicha, nevolnosti, zvracení a průjem. Onemocnění eskaluje pátý až sedmý den od objevení se příznaků, kdy se obvykle dostaví vyrážka na kůži, krvácivé průjmy a drobné krvácivé výrony pod kůží. Onemocnění doprovází neurologické příznaky. Pacienti jsou dezorientovaní, mívají záchvaty a končí až v kómatu. Pokud nemoc přežijí, často se potýkají s následky, jako jsou bolesti kloubů, srdeční potíže a psychické problémy. Rekonvalescence pro prodělané akutní fázi nemoci trvá měsíce.
„Pacienti se buď zotaví pomocí podpůrné terapie, nebo zemřou na dehydrataci, vnitřní krvácení a multiorgánové selhání 8–16 dní po nástupu příznaků. Včasná podpůrná péče zlepšuje přežití,“ uvádí k nemoci odborníci z ECDC.
I když se podle nich zpočátku ukazoval marburský virus ve srovnání s virem eboly méně nebezpečným, kdy jeho smrtnost odborníci odhadovali kolem 25 procent, tak pozdější ohniska objevující se hlavně v oblastech rovníkové Afriky ukázaly na extrémně vysokou úmrtnost nakažených. v Demokratické republice Kongo jde podle dat ECDC o 83% úmrtnost, kolem 88 procent vykazuje nemoc úmrtnost v Angole a Ugandě. Onemocnění už se potvrdilo i v západních a jižních částech afrického kontinentu.
K přenosu marburského viru dochází přímým kontaktem s krví a jinými tělními tekutinami infikovaných lidí a od zvířat, konkrétně kaloně. Možný je podle ECDC rovněž přenos nepřímo, třeba z kontaminovaných předmětů, oblečení, lůžkovin a lékařského vybavení. Respirační cestou se virus nepřenáší, dodávají. Proti onemocnění není schválená žádná vakcína, byť farmaceutické firmy už vyvíjí několik kandidátních vakcíny. Zatím však v počátečních fázích klinických studií. Stejně tak dosud nemají lékaři v ruce ani účinná antivirotika. Pacienty tak léčí alespoň léky na tlumení příznaků nemoci, které zlepšují jejich prognózu přežití.
Marburský virus se šířil v 60. letech v Německu
Marburský virus se v roce 1967 dostal do Evropy při laboratorním výzkumu v německém Marburgu ve spolkové zemi Hesensko. Nakazili se jím laboratorní pracovníci, kteří zkoumali tkáně afrických opic dovezených z Ugandy. Stejně tak se nákaza rozšířila v laboratořích v srbském Bělehradě. Devět lidí z celkem sedmatřiceti nakažených na onemocnění zemřelo. Virus získal pojmenování podle německého města, ve kterém jej vědečtí pracovníci poprvé popsali.
K dalšímu zavlečení marburského viru z afrického kontinentu do Evropy došlo v červenci 2008, kdy se nemoc potvrdila u holandské turistiky. Příznaky se u ní objevily méně než dva týdny po jejím návratu z dovolené v Ugandě. Žena na onemocnění zemřela.
„K expozici s největší pravděpodobností došlo v jeskyni Python v Maragambo Forest, která je známá svou kolonií egyptských ovocnožravých netopýrů, u kterých bylo zjištěno, že jsou pozitivní na filoviry,“ popisuje ECDC.
Ve stejném roce se marburský virus projevil u amerického turisty vracejícího se z dvoutýdenního safari v Ugandě. Deset dní před nástupem příznaků navštívil muž žijící v Coloradu stejnou jeskyni jako zmíněná holandská turistka.
Odborníci na infekční medicínu z ECDC upozorňují, že klinická diagnóza virového onemocnění marburg je obtížná. Příznaky se totiž podobají symptomům jiných infekčních onemocnění, jako je malárie, břišní tyfus a horečka dengue.
Veronika Táchová
