V Albánii vymírá tradice takzvaných panen z přísahy, tedy žen, které se v tradičně patriarchální společnosti dobrovolně rozhodly žít jako muži. Zbývá jich jen zhruba deset. Albánština pro ně má výraz burnesha. Píše o tom server BBC.
„Albánie byla svět mužů. Jediný způsob, jak přežít, bylo stát se jedním z nich,“ říká Gjustina Grishajová, která žije v zapadlé horské vesnici Lepusha na severu země.
Ve 23 letech učinila rozhodnutí, které změnilo celý její život. Přijala celibát a slíbila, že bude po zbytek života žít jako muž. Dnes jí je 57 let.
„Byli jsme mimořádně chudí. Můj otec zemřel a moje matka měla šest dětí. Abych jí ulehčila, rozhodla jsem se stát burneshou,“ popisuje důvody Gjustina, která dnes vede penzion, obdělává půdu a stará se o zvířata.
Jako panna z přísahy a hlava rodiny působí i jako bylinkářka. Připravuje směsi léčivých čajů a olejů. To ji naučil ještě její otec. Jako sportovně zaměřená aktivní mladá žena se Gjustina či Duni, jak jí říkají její nejbližší, rozhodla, že se osamostatní. Nikdy nesnila o tradičním životu v manželství s domácími pracemi. Místo toho se po smrti otce rozhodla žít jako panna z přísahy. Řídila rodinu a živila se pracemi, které ji finančně zabezpečí.
„Na světě je hodně nesezdaných lidí, ale nejsou to panny z přísahy. Burnesha je oddaná pouze své rodině, práci, životu a zachování vlastní čistoty,“ dodává Gjustina.
Burneshou se stala, protože chtěla být mužem
Gjustinina rodina, zvlášť pak její matka, volbu stát se burneshou neschvalovala. Vyčítala jí, že obětovala možnost stát se matkou a mít vlastní rodinu. Gjustině se tato oběť ale vyplatila.
„Když jsem se rozhodla stát burneshou, získala jsem více respektu,“ tvrdí.
Některé ženy se rozhodly stát pannou z přísahy také proto, že se cítily být více muži.
„Nikdy jsem se neztotožňovala s ženami, vždy s muži,“ vysvětluje Drande, burnesha, která žije v přímořském městě Shëngjin a která o sobě hovoří v mužském rodě.
Španělsko řeší trans zákon. Zájem o změnu pohlaví je i v Česku
Pro ni přijetí této praxe znamenalo užívání si výsad, které v tradiční balkánské rodině měli výhradně muži. Šlo například o kouření či pití tradiční albánské pálenky raki. Dnes ji Drande nejen pije, ale i sama pálí. A také ona říká, že jí rozhodnutí stát se burneshou přineslo víc úcty od okolí.
Pradávný zvyk přežívá v Albánii a Kosovu
Severoalbánská horská údolí jsou jedním z posledních míst na Balkáně, kde stále přežívá pradávný zvyk, kdy ženy přísahají místním stařešinům, že budou žít jako muži. Pro mnoho žen narozených v dřívějších desetiletích byla proměna sexuální, reprodukční a sociální identity způsobem, jak získat svobody, které byly vyhrazené pouze mužům. Panny z přísahy se mohly oblékat jako muži, být hlavou rodiny, svobodně jednat při společenských příležitostech i vykonávat povolání tradičně určená jen mužům.
„Dnes se nikdo nesnaží být pannou z přísahy. Mladé dívky o tom ani nepřemýšlejí a já jsem toho příkladem,“ říká neteř Gjustiny Valerijana Grishajová, která spolu se svou tetou vyrůstala ve vesnici Lepusha.
Ženy v tomto koutu Albánie podle ní nemají příliš jiných příležitostí, než se vdát v útlém věku a přijmout, že budou poslouchat svého manžela. Jelikož se nechtěla stát ani burneshou, v 16 letech se odstěhovala do Tirany, aby zde studovala divadelní režii.
„V Tiraně mají dívky a ženy více možností a jsou emancipovanější. Na venkově je však i dnes situace stále katastrofální,“ dodává.
Ačkoliv neexistují přesná čísla, odhaduje se, že v severní Albánii a v sousedním Kosovu zůstává jen dvanáct panen z přísahy. Od pádu komunismu v 90. letech Albánie prochází společenskými změnami, které ženám přinesly více práv. A podle Valerijany je dobrou zprávou, že tato tradice vymírá.
Kde se vzala tradice panen z rozhodnutí
Tradice panen z přísahy má kořeny v Kanunu, starém albánském zákoníku založeném na zvykovém právu v severní Albánii a Kosovu. Podle těchto patriarchálních zákonů se ženy považovaly za mužovo vlastnictví.
„Neměly právo rozhodovat o vlastním osudu či si zvolit cestu vlastního života. Rozhodnutí dívky stát se pannou z přísahy nemá nic společného se sexualitou, je to prostě rozhodnutí přijmout jinou roli, jiné postavení v rodině,“ vysvětluje etnografka Afërdita Onuziová, která se ve svém výzkumu věnovala právě burneshám.
Pokud již byla žena zasnoubená, byl to také způsob, jak uniknout z domluveného manželství, aniž by byla zneuctěna ženichova rodina. Rozhodnutí také znamenalo, že se ženy vyhnuly krevní mstě mezi dvěma rodinami.
Podle etnografky Onuziové bylo rozhodnutí stát se pannou z přísahy svým způsobem výrazem protestu přeměněného v oběť. Svým únikem z tradičního ženského postavení na druhou stranu panny z přísahy nevědomky upevňovaly genderové normy. V tradiční albánské společnosti totiž měly ženy přisouzeny jen podřadné role.
Albánie pracuje na modernizaci
Gjustinina neteř Valerijana se nyní v Tiraně zasazuje za práva žen. Doufá, že budoucí generace si zachovají povědomí o pannách z přísahy. Ale už jen jako součást albánské historie a tradice.
„Dnes nemusíte být burneshou, abyste měly svobody. Jako moderní žena nemusíte skládat přísahu,“ říká.
Gjustina se nezaměřuje na cenu, kterou musela zaplatit za respekt a obětování ženské identity. Soustředí se na svobodu, kterou svým rozhodnutím získala.
„Panny z přísahy už nebudou, já budu ta poslední,“ krčí rameny.
Přiznává, že dnes by stejné rozhodnutí zřejmě neučinila. Kdyby se však vrátila do minulosti, postupovala by stejně: „Jsem hrdá na to, že jsem burnesha. Ničeho nelituji.“
–ČTK/RED–
