„Jen pro dobrý pocit z nákupu utrácejí spíše ženy a paradoxně také vzorek s nejnižším objemem příjmu. Zbylých 79 % však s tímto nemá problém,“ zjistil průzkum ING. Zároveň upozornil i na na závislost na nakupování – oniománii.
V souvislosti s výše uvedeným položily Zdravé Zprávy několik otázek Martině Viewegové z pražského Psychologického centra Psychoterapie Anděl.
Oniománie je závislost na nakupování a potýká se s ní mnoho lidí. Jakou s tím máte zkušenost jako psycholožka?
Nejvíce pod vlivem konzumu a spotřeby bývají paradoxně vrstvy s nejnižšími příjmy. Jsou například velice snadno ovlivnitelné marketingem obchodních značek.
Jak třeba?
Když tato skupina kouká na reklamu, tak jednoduše nabyde dojmu, že danou věc potřebuje. Vypíná kritický rozum. Nakupuje. A v kontextu těch značek, v praxi vidíme spoustu lidí, kteří jsou třeba i na sociálních dávkách. Ti místo toho, aby se snažili svou situaci zlepšit, se raději soustředí na pořízení si značkového oblečení nebo elektroniky. Jsou uspokojení z toho, že někam patří. I ty dávky často utratí právě třeba za to značkové oblečení.
Jedná se podle vás o začarovaný kruh?
Myšlení skupiny těchto lidí bývá často nastaveno tak, že se z toho nejsou schopni sami dostat. Když to nazvu psychologicky, mají určité bloky a stereotypy.
Oniománie podle skupin lidí
Co například?
Moje situace je daná. Je to něco, do čeho jsem se narodila a s čím nemohu nic dělat.
Týká se oniománie pouze lidí z nízkých příjmových skupin?
To zcela jistě ne. V praxi se setkáváme s případy, kdy lidé nakupují tak, že nakoupené zboží ani nerozbalují, ale jenom hromadí. Tedy určitě bych nechtěla, aby to vyznělo, že oniománie je výhradně věcí sociálně slabých vrstev. To ne. To téma utrácení a závislosti na spotřebě se týká všech. Není to jen věcí příjmu. Je to spíše taková tendence.
Lze čekat obrat k lepšímu?
Je to ve výchově. Rodiče musí dětem ukázat, jak správně nakládat s penězi. A bohužel moc nám to nejde. Což je vidět například na generaci takzvaných mileniálů [osoba, která počátkem jedenadvacátého století dosáhla prahu dospělosti]. Ti byli rodiči velice opečováváni. Rodiče jim mnohdy dopřáli vše, aniž by pro to jejich děti musely vynaložit nějaké úsilí. Mileniálové jsou tak vlastně zvyklí mít zadarmo všechno. I proto jsou náchylní k utrácení, protože neznají reálnou hodnotu peněz.
—
Co zjistil průzkum:
- Muži a lidé s vyšším vzděláním častěji porovnávají ceny zboží a služeb na internetu.
- Na srovnávačích porovnává ceny dražších výrobků alespoň někdy 96 % respondentů.
- Elektroniku či mobilní telefon nekoupí bez porovnání cen opravdu jen zlomek z nás.
- Téměř tři čtvrtiny Čechů spoří nejčastěji na běžných účtech, v penzijním fondech a pak na spořicích účtech.
- Tři pětiny lidí, nejčastěji mladí, spoří menší hotovost do prasátka.
- Drobné z pokladničky v případě potřeby hotovosti vybere 57 % lidí.
- 13 % lidí si spoří tajně, aby to partner nevěděl.
- Více než 60 % párů společně konzultuje výdaje na dovolenou anebo vánoční dárky.
- Hádky ohledně utrácení občasně probíhají v necelé třetině vztahů.
- Pravidelné neshody ohledně financí přiznává sedm procent respondentů.
—
Proč je rodiče nenaučili správně nakládat s penězi?
Velice to zobecním. Téma finanční gramotnosti je u nás vlastně novinka. Například za komunismu člověk spořit nemusel, tam se stát postaral. A ve chvíli, kdy tu máme celou generaci nebo několik generací, které se teprve učí tomu, jak se o sebe postarat mimo komunismus, tak těžko můžete chtít, aby se stal zázrak a veřejnost věděla, že určitá pravidla platí i v přístupu k penězům.
–RED–
