Ústavní soud zamítl stížnost senátorů na zákon č. 48/1997 Sb.

Ústavní soud [ÚS] včera [3.5.] zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení vybraných ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění a dalších předpisů. Čímž si dle pozorovatelů oddechla podstatná část tuzemského zdravotnictví.

Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že posuzoval stížnost senátorů z komplexního pohledu poskytovaní zdravotní péče v Česku. Nevyloučil, že některé z částí zákona o veřejném zdravotním pojištění a z částí souvisejí legislativy mohou být sporné. Přičemž může dojít k jejich následnému přezkumu ÚS. Jasně ale senátorům vyjasnil, že jejich úkolem není „tvořit zdravotnickou politiku státu“. A už vůbec ne svými rozhodnutími vstupovat do politických sporů.

• Kompletní text nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 49/18

Výsledkem je, že Plénum Ústavního soudu – soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček – zamítlo všechny návrhy skupiny 48 senátorů na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění [ZVZP]. A stejně tak zamítlo zrušit některá ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Beze změny zůstávají i senátory napadané následující čtyři vyhlášky číslo:

• 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.
• 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.
• 376/2011 Sb., jíž se provádějí některá ustanovení zákona o veř. zdravotním pojištění.
• 201/2018 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2019.

Proč Ústavní soud zamítl stížnost senátorů

Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že vycházel z toho, že součástí práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny je zajištění fungujícího systému, jenž v sobě zahrnuje systém dostupné zdravotní péče.

„Toto právo však spadá do oblasti sociálních práv, kde je dán zákonodárci logicky větší prostor pro jejich limitaci, nežli je tomu například u práv základních, a lze se jich domáhat pouze v mezích zákonů, která tato práva provádějí,“ uvedl ÚS.

Upřesnil, že podstatou sociálních práv je právo jednotlivce na pozitivní plnění ze strany státu. A zdůraznil, že výše tohoto plnění limitují ekonomické možnosti státu. Úroveň bezplatně poskytované zdravotní péče není dle něj bezbřehá, protože ani být nemůže.

To však nebyl jediný argument, proč ÚS odmítl stížnost senátorů. Vyjasnil, že jejich úkolem není – na rozdíl od Parlamentu, vlády a Ministerstva zdravotnictví ČR – tvořit zdravotnickou politiku státu. A taktéž mu nenáleží ústavně „zakonzervovat“ jediné možné řešení ve své podstatě politického sporu z oblasti financování zdravotní péče.

„Posuzování samotné správnosti či vhodnosti zdravotní politiky státu, respektive způsobu úhrady zdravotní péče, Ústavnímu soudu nepřísluší, nedojde-li zároveň k porušení ústavních práv. Proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených ustanovení právních předpisů se značnou mírou zdrženlivosti a s respektem k dělbě moci,“ vyjasnil soud.

Argumentace ÚS ke konkrétním bodům stížnosti

• K vytváření a fungování sítě poskytovatelů zdravotních služeb, která není podle senátorů spravedlivá, ÚS uvedl, že podstata návrhu spočívá ve zpochybnění samotného systému výběru poskytovatelů zdravotních služeb. Přičemž jako inspirace by měla sloužit úprava obsažená v zákoně o zadávání veřejných zakázek, kdy poskytovatelé těchto služeb by byli soutěžiteli. Zde pak ÚS konstatoval, že senátoři nepředložili způsobilou argumentaci pro zpochybnění jimi napadených zákonných ustanovení.
• K otázce center specializované péče ÚS uvedl, že navrhovatel tvrdí, že se při získání tohoto statusu může ze strany státu jednat o libovůli. K tomu ÚS poznamenal, že rovněž tyto námitky představují polemiku s optimální podobou zdravotního systému, který je výsledkem stávající zdravotnické politiky. I kdyby proto Ústavní soud tuto námitku přijal, nemůže z toho ještě vyplynout protiústavnost napadené úpravy.
• U centrových léků a lékových center senátoři zpochybnili hlavně úpravu podmíněného používání některých léčivých přípravků používáním na specializovaném pracovišti. A to takovým, s nímž uzavřela zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu. Zde ÚS uvedl – přestože navrhovatel zpochybňuje kritéria zařazování léčivých přípravků pro zvláštní účely, nenapadá zákonné ustanovení, které tato kritéria upravuje. A konstatoval: Samotná podmíněnost úhrady některých léčivých přípravků používáním na specializovaném pracovišti není protiústavní.
• U senátory zpochybněných rámcových smluv mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče v rámci dohodovacího řízení ÚS uvedl, že argumentace senátorů není „příliš konzistentní“. A do značné míry si i protiřečí.

„Považuje-li navrhovatel úpravu dohodovacího řízení za překonanou a navrhuje standardní nástroje smluvního práva a hospodářské soutěže, toto řešení musí být případně přijato až v rámci řádného politického a legislativního procesu. Navrhovatel je politický aktér a je na něm, aby usiloval o změnu stanoveným postupem, nikoliv za pomoci Ústavního soudu, kterému nepřísluší poměřovat vhodnost možných legislativních řešení,“ konstatoval soud.

• Stejně tak ÚS odmítl dle senátorů protiústavnost seznamu výkonů s bodovými hodnotami. Podle něj platí, že poukazuje-li navrhovatel na nedostatečnou regulaci hrazených výkonů – některé výkony jsou lege artis a přesto nejsou zařazeny do seznamu – je to již problém nikoliv zákonné úpravy, nýbrž její praktické realizace. I na tento případ proto dopadá povinnost ústavně konformního výkladu.
• ÚS pak nevyhověl stížnosti senátorů na spravedlivost úhradové vyhlášky i individuálního úhradového dodatku. V tomto případě uvedl, že důvodem zrušení zákonného ustanovení nemůže být „pouhé“ riziko jeho zneužití, ale jeho protiústavnost.

ÚS i tak nevyloučil přezkum některých ustanovení

Závěrem Ústavní soud uvedl, že s ohledem na petit a odůvodnění podaného návrhu posuzoval ústavnost a zákonnost celkové koncepce právní úpravy financování poskytování zdravotní péče. A to tak, jak ji zakotvují napadená ustanovení předpisy zdravotnického práva. To, že tuto právní úpravu neshledal neústavní, nicméně dle něj ale neznamená, že účastníci právních vztahů jsou zbaveni prostředků právní ochrany. A to v případech, kdy při výkladu a aplikaci těchto ustanovení dojde k protiprávnosti.

„Zamítnutí návrhu proto nevylučuje, že v jiných případech a s jinou právní argumentací každé z napadených [ale i ostatních souvisejících] ustanovení může být podrobeno přezkumu Ústavním soudem,“ uvedl ÚS.

Podle něj jeho nález nevylučuje, že při postupu a rozhodování podle těchto ustanovení, která nyní v přezkumu ústavnosti a zákonnosti obstála, nedojde při vydávání různých aktů aplikace práva k porušení práv účastníků jimi upravených vztahů.

„Není proto vyloučen ani přezkum prováděný Ústavním soudem. A to tam, kde prostředky soudní a jiné právní ochrany nepovedou k cíli,“ uzavřel ÚS.

–DNA–