Každá třetí žena v Česku je obětí násilí. Jen v posledním roce došlo k nárůstu domácího násilí o padesát procent. Každý rok zemře rukou svého partnera kolem dvacítky žen. Domácí násilí nezažívají jenom ženy, ale i děti.
Navzdory tomuto alarmujícímu trendu ministr spravedlnosti Pavel Blažek [ODS] žádá vládu o roční odklad ratifikace Istanbulské úmluvy. Tu Česko podepsalo, ale stále neratifikovalo. Důvodem odkladu je podle ministerstva spravedlnosti nutnost dalších politických jednání.
„Rádi bychom poskytli dostatečný časový prostor pro politické předjednání dané problematiky. To samozřejmě nevylučuje dřívější kroky směřující k rozhodnutí o tom, zda Istanbulská úmluva bude, či nebude ratifikována, pokud se dospěje k politickému konsenzu před uvedeným datem,“ prohlásil mluvčí resortu spravedlnosti Vladimír Řepka.
Proti úmluvě se staví konzervativci nebo i katolická církev. Podle nich není taková smlouva třeba. Argumentují tím, že proti sobě postaví muže a ženy. Postoj k této věci navíc není zcela jednotný ve společnosti ani ve vládní koalici. A to přesto, že Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, takzvaná Istanbulská úmluva, odsuzuje domácí a sexuální násilí, sexuální obtěžování nebo stalking. A státy se v ní zavazují k uzákonění opatření proti násilí stejně jako k prevenci.
Lidé z praxe už mluví jinak
S tím ale nesouhlasí předsedkyně České ženské lobby a ředitelka organizace Otevřená společnost Marta Smolíková.
„Jasná shoda na tom není. Panuje celá řada předsudků vůči Istanbulské úmluvě a její interpretaci, které nemají co do činění se skutečností. Už se debaty táhnou strašně dlouho, nejsem si jistá, jestli tomu pomůže odklad,“ uvedla pro ZdraveZpravy.cz Smolíková.
Obdobně se pro ZdraveZpravy.cz vyjádřila socioterapeutka Zdena Prokopová, spoluzakladatelka organizace Rosa – centrum pro ženy, která pomáhá obětem domácího násilí. Podle ní není pravda, že se úmluva zaměřuje pouze na ženy, protože i když jsou oběťmi sexuálního násilí nejčastěji, sexuálnímu násilí bývají vystaveni i muži.
„A pokud jde o domácí násilí, týká se i mužů, seniorů,“ tvrdí.
Podle Marty Smolíkové úmluva navíc jednoznačně rozšiřuje prostor pro poskytování pomoci obětem. Říká, že v zemích, které již úmluvu ratifikovaly, se situace zlepšila. A věří, že by k tomu došlo i u nás.
„Nemáme stále dostatek ubytovacích prostor pro oběti násilí, utajené azylové domy, krizové byty okamžité pomoci. Je toho spousta, co chybí, včetně prevence a pomoci násilníkům, aby měli možnost zpracovat své chování,“ vypočítává.
Jako příklad uvádí chybějící krizová centra, v nichž by pracovali vyškolení lidé, i krizová lůžka, kde by bylo možné obětem pomoci. Podle odborníků bude ještě dlouho trvat, než Česko funkční záchytnou síť vybuduje. Byť se i u nás objevují první vlaštovky. Jednou z nich je vznik unikátního centra pro oběti sexuálního násilí, které zajistí komplexní a odbornou pomoc. Svou činnost zahájí na podzim letošního roku na pražském Břevnově.
Česko by se mělo stydět za přístup k násilí na ženách
Podle odborníků se nemusíme stydět, že v České republice existuje domácí a sexuální násilí, protože k němu dochází i v ostatních evropských zemích.
„Ale měli bychom se stydět za přístup k němu,“ dodává Smolíková.
Problémem totiž zůstává, že odsouzeno je jen velmi malé procento případů sexuálního násilí. A domácí týrání často chodí od soudů jen s podmíněnými nebo finančními tresty. A je to právě úmluva, která mění trestně právní filozofii ve prospěch silnějšího postavení obětí a citlivějšího jednání vůči nim. Odborníci potvrzují i další smutný fakt. Podle jejich názoru je česká veřejnost nepochopitelně tolerantní k sexuálnímu obtěžování i násilí. Mnohdy převládá přesvědčení, že ženy si za útoky mohou samy.
Nedobrou praxi potvrzuje poslanec a člen sněmovního Podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí Michal Zuna [TOP 09].
„Jedna rovina je, jaké sazby máme v trestním zákoně a druhá, jaká je praxe,“ říká pro ZdraveZpravy.cz.
Poslanec považuje tresty za domácí a sexuální násilí za nedostatečné. I když v Česku je poměrně dobrá legislativa v této oblasti, soudy ji ne vždy využívají.
„Není možné, aby oběť násilného trestného činu udělala všechno pro to, aby násilník byl potrestán. Prošla cestou druhotné viktimizace, protože už to, že o tom mluví, dochází na výslech, soudní líčení, je pro ni bolestné. A pak na konci strastiplné cesty je rozsudek, který násilníkovi dá podmíněný trest. To je další rána oběti,“ kritizuje Zuna, který se tematice násilí na ženách dlouhodobě věnuje.
I advokátka Lucie Hrdá, která se specializuje na trestní a rodinné právo v souvislosti s domácím a sexuálním násilím, potvrzuje, že u soudů padají absurdně nízké tresty.
„Třeba podmínky za mnohonásobná znásilnění, za zneužívání dětí nebo za partnerská znásilnění,“ vyjmenovává.
Nulová tolerance k násilí na ženách a dětech
Podle organizací, které se tematikou domácího a sexuálního násilí zabývají, musí politici udělat jasné politické rozhodnutí co nejdříve a dokument ratifikovat.
„Máme zkušenost, že i ti, kteří nad tím nejdříve pochybovali, pochopili, když si znění úmluvy pořádně přečetli, že není důvod s ní nesouhlasit,“ říká Marta Smolíková.
Z dalšího odkladu má obavy: „Nikde není psáno, že se to někam pohne, když se to nestalo po tolika letech. Je to jen takové odsouvání.“
Ratifikace úmluvy je podle odborníků důležitá i k tomu, aby Česká republika vyslala jasný vzkaz, že domácí a sexuální násilí je nepřípustné a že ve společnosti bude nulová tolerance k takovému chování.
„Samo od sebe násilí nepřestane,“ upozorňuje Zdena Prokopová.
Potvrzuje, že i u nás čísla stoupají. Což platilo i v době pandemie, kdy lidé pracovali často z domova. V rodinách tak docházelo k větším střetům.
„Nám se počet telefonátů zvýšil v předloňském roce o šedesát procent, loni o dalších dvacet procent. Poskytovali jsme hodně konzultací po telefonu, přes Skype. Ženy se na nás obracely, když měly možnost zavolat si z procházky nebo od příbuzných,“ dodala spoluzakladatelka organizace Rosa.
Úmluvu ratifikovalo 33 ze 45 zemí, které ji podepsaly
Česká republika ratifikaci úmluvy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí stále odkládá. Přitom od jejího přijetí v Radě Evropy loni uplynulo již deset let. A podepsalo ji 45 zemí Rady Evropy, ratifikace proběhla ve 33 z nich.
Zatímco jedni mají tendenci domácímu násilí stále nepřikládat takovou pozornost, jakou si vyžaduje, druzí bijí na poplach. A snaží se situaci zlepšit. Poslanec Michal Zuna připravuje ve spolupráci s odborníky z organizace Rosa a Bílý kruh bezpečí a advokátkou Lucií Hrdou zpřísnění legislativy týkající se násilí na ženách a dětech. Společně hledají konkrétní návrhy na opatření. Na podzim je předloží ministerstvu spravedlnosti.
„Cíl pracovní skupiny je změna přístupu k obětem trestných činů. Jednak bychom rádi vyslali signál, že situace je v této oblasti velmi špatná a alarmující a že je takové násilné chování zcela nepřípustné,“ říká poslanec Zuna.
Za stejně nepřijatelné pak považuje, že násilné chování vůči ženám a dětem česká společnost velmi často toleruje, přehlíží a v mnoha případech dokonce zlehčuje. Chce najít průnik v odborné veřejnosti i mezi politickými stranami.
„Musíme hledat shodu, je to citlivé téma,“ říká poslanec.
Podle něj musí změna přijít ve třech rovinách – společenské, legislativní a soudní. Recept je podle něj zřejmý. Je jím osvěta, tvrdé tresty a odpovídající rozsudky.
Libuše Frantová
Nejen Istanbulska smlouva, tedy smlouva proti nasili na zenach, ale i vseobecna tolerance nasili na detech. Cesko se propada do tmarstvi a slabi se nemaji jak branit. Je to smutne.
Dobrý večer, já si nemyslím, že Istambulská dohoda vyřeší všechny dlouhodobě zanedbávané problémy sexuálního, domácího a jakéhokoli násilí. Schválně neuvádím pohlaví a věk obětí.
Naše republika je schopná sama učinit kroky k nápravě zastaralé legislativy, řádnému proškolení soudců, odborné pomoci obětem.
V Istambulské domluvě, která na předních stranách nabízí pomoc s touto trestuhodnou realitou, se také dočteme, že souhlasíme se ztrátou suverenity v rozhodování o dalších citlivých tématech. Souhlasíme se zavedením kontrolního úřadu, který nepodléhá naší právní moci a může nařizovat a vynucovat dodržování svých ,podle mne zvrácených, výchovných praktik. nenechme se ukolébat a čtěme až do konce ať víme co obhajujeme.