Jak zajistit dostatečné finanční prostředky? Jak tyto prostředky správně rozdělit? A co udělat, aby pacient dostal za takto přerozdělené prostředky odpovídající zdravotní péči? To jsou tři otázky, na které je třeba najít odpověď pro zajištění skutečně funkčního systému financování zdravotní péče.
V současnosti každý stát uplatňuje odlišné způsoby financování zdravotní péče. Celkem lze ale identifikovat čtyři základní způsoby. Obecně platí, že většina vyspělých zemí zajišťuje financování zdravotní péče z více než 50 % z veřejných zdrojů.
Systém přímých úhrad
Tento model je nejstarším systémem financování. Spočívá v přímých platbách pacientů poskytovateli zdravotní péče. Ať už ve formě finančních prostředků, či prostřednictvím věcného plnění ve formě naturálií nebo protislužeb. V současné době převažuje v méně rozvinutých například afrických státech. / Dále přímé úhrady částečně využívají USA. Tam je běžně vnímáno, že zdravotní péče je hrazena buď z prostředků ošetřované osoby, anebo z jejího soukromého pojištění.
Financování z daňových výnosů
Systém financování z daňových výnosů se uplatňuje ve dvou variantách. A to jako Beverigův model fungující ve Velké Británii. A jako Semaškův model. Te funguje na Kubě. Oba přitom fungují na principu všeobecně dostupné zdravotní péče a na principu rovného a spravedlivého přístupu ke zdravotnickým službám. Beverigův model financuje zdravotní péči převážně z více než 80 % z veřejných prostředků za spoluúčasti pacienta. [Semaškův systém financuje zdravotní péči výlučně z veřejných prostředků bez spoluúčasti pacienta.]
Financování z veřejného zdravotního pojištění
Systém financování zdravotní péče je tento systém založený na financování prostřednictvím povinného veřejného zdravotního pojištění. Označován je též jako Bismarckovský systém. Typický je pro vyspělé evropské státy, jako je Německo a některé další země. Rysy tohoto systému je získávání prostředků z příspěvků zaměstnanců z jejich mezd, zaměstnavatelů a státu.
V České republice existuje tento systém veřejného zdravotního pojištění jako model financování zdravotnictví od 90. let. Za tu dobu se stal velmi komplexním systémem. Příjem do něj zajišťují plátci pojistného, kteří odvádí pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Z vlastních prostředků jsou povinni odvádět toto pojištění zaměstnanci [doplácí zaměstnavatel], podnikatelé [OSVČ] a osoby bez zdanitelných příjmů. Za některé skupiny obyvatel platí pojistné stát. Jedná se o děti, studenty do 26 let, starobní důchodce a osoby s nárokem na sociální dávky.
V systému figurují zdravotní pojišťovny, které toto veřejné zdravotní pojištění poskytují. Tyto vykonávají pro své pojištěnce funkci plátců a nákupčích zdravotní péče a mezi jednotlivými pojišťovnami dochází k vyrovnávání rizika s ohledem na strukturu jejich pojištěnců. Zdravotní pojišťovna si tak nárokuje za každého pojištěnce paušální měsíční poplatek. / Systém definují dále v různých právních formách ještě poskytovatelé zdravotní péče. Ti od zdravotních pojišťoven získávají úhrady za poskytnuté zdravotní služby.
Financování ze soukromého zdravotního pojištění
Systém financování prostřednictvím soukromého zdravotního pojištění vychází z daných základů. Zdravotní pojišťovna posoudí zdravotní rizika. Posoudí zdravotní stav pacienta, předpokládanou délku dožití. Vypočte výši pojistného. Dochází přitom ovšem i k situacím, kdy pojišťovna stanoví cenově nedosažitelné pojistné. Anebo pacienta odmítne pojistit. I proto je soukromé zdravotní pojištění sjednáváno kolektivně. Například zaměstnavatelem pro své zaměstnance. [V některých zemích je soukromé pojištění povinné, v takových případech ale musí být toto pojistné dostupné pro každého. Nelze nikoho odmítnout. Platí to například pro Švýcarsko nebo Nizozemsko]
Z jakých zdrojů lze financovat zdravotní péči
- Z daní
- Z odvodů na sociální [veřejné] zdravotní pojištění
- Ze soukromého zdravotního pojištění [na dobrovolné bázi]
- Z komunitního zdravotního pojištění [sjednáváno kolektivně]
- Z individuálních soukromých účtů [bývají vyhrazeny pouze k úhradě zdravotní péče]
