Každý rok přibývá v České republice 50 000 seniorů. O většinu z nich se starají jejich blízcí. Podle Diakonie ČCE je ale problém, že mnozí z nich se právě kvůli tomu dostávají do složitých životních situací. A přitom zůstávají bez efektivní podpory ze strany státu.
Diakonie Českobratrské církve evangelické [DČCE] spustila jako součást svého projektu Pečuj doma interaktivní mapu sociálních zařízení v ČR. Mapa má pomoci lidem, kteří pečují o své blízké. Zástupci Diakonie ČCE upozorňují na to, že každodenní péči o seniory se u nás věnují nejen profesionální zdravotníci a pečovatelé, ale i více než 500 000 laiků, takzvaných neformálních pečujících. Ti jsou podle nich „neviditelným“ pilířem českého sociálního systému, který ale obstará 70 až 90 procent dlouhodobé péče. Pečující jsou většinou ženy středního nebo vyššího středního věku, které se mnohdy zároveň starají o nezletilé děti.
„Pečující se nejvíce potýkají s nedostatkem pobytových a odlehčovacích služeb. Přitom právě možnost na chvíli se vzdálit z domu, udělat si dovolenou nebo si alespoň pár hodin pořádně odpočinout je pro pečující naprosto zásadní. Únava a vyčerpání patří k největším rizikům dlouhodobé péče,“ vysvětluje projektový manažer Diakonie ČCE Ivo Mareš.
Podle něj by i neformální pečující uvítali i v Česku lepší integraci zdravotní a sociální péče. Toho je součástí i snazší přístup k finanční podpoře, kvalitnější komunikaci s úřady, ale třeba i pravidelné vzdělávání. To proto, aby se mohli seznámit s novými kompenzačními pomůckami, hygienickými pomůckami, přípravky ke zkvalitnění nebo ulehčení péče.
Tradiční role rodiny oslabuje, problém je i chudoba
„Praxe ukazuje, že drtivá většina neformálních pečujících nemá dostatek informací o tom, jaká podpora se jim nabízí. Určitý problém je, že mnoho z nich se jako pečující osoby nevnímá. Alespoň ne na začátku,“ říká socioložka a metodička projektu Stárnout doma Diakonie ČCE Olga Starostová.
„Problém pak je, když jsou na péči úplně sami i v rámci své rodiny. Už dávno totiž neplatí to, co platilo dříve, že se členové rodiny o péči o své seniory dělili. Přitom je velice důležité, aby péče byla co nejvíce sdílená,“ dodává.
Upozorňuje na to, že mnoho neformálních pečujících s tím, jak jim přibývá péče o osobu blízkou, se často dostává do izolace. Ztrácí práci, přátele a mnohdy musí bojovat i s finančními problémy. To kvůli ztrátě příjmu, překážkám při čerpání příspěvku na péči či průtahům při jeho získávání. Podle ní se s chudobou potýká třetina z půl milionu lidí, kteří v Česku o své blízké pečují.
„Je to o to paradoxnější, že neformální pečující státu šetří obrovské finanční příspěvky. A zároveň pokud by oni vzdali svou péči, pro tuzemský sociální systém by to znamenalo totální zhroucení,“ vysvětluje.
Diakonie ČCE: Jaké jsou konkrétní problémy
První problém je, že mnoho neformálně pečujících neví o možnosti čerpat příspěvek na péči či dlouhodobé ošetřovné. Druhý je, že získat příspěvek není zrovna jednoduché. Olga Starostová říká: „Zažádat o příspěvek na péči není snadné. Ještě těžší ho je ale získat.“
Podle ní jeho přiznání v Česku často trvá tři měsíce i déle. Není ničím výjimečným, když se schvalování příspěvku protáhne na rok nebo i na rok a půl.
„A i když je třeba příspěvek vyplacen zpětně, mnoho z žadatelů už je v hlubokých finančních problémech. Tedy v problémech, do kterých je dostala právě podpora státu za to, že se rozhodli o své blízké pečovat,“ upřesňuje.
Třetí problém je, že lidé musejí žádat o příspěvek na péči opakovaně, přičemž musí projít komplikovaným systémem kontrol a podmínek. Lidé žádají o příspěvek na úřadu práce, ten provede kontrolu, zda je žádost oprávněná. Do toho vstupují praktičtí a posudkoví lékaři.
„V rámci těchto interakcí dochází v praxi ke skutečně velice absurdním věcem a všechno dlouho trvá. Posudkoví lékaři v Česku nejsou, nebo jich je velice málo a často i oni jsou v penzijním věku,“ vysvětluje Olga Starostová.
Její slova potvrzuje i Ivo Mareš, podle kterého v této věci nenabízejí ideální výkon ani praktičtí lékaři: „Pokud ti nebudou fungovat, nebude fungovat ani systém podpory neformálním pečujícím,“ říká.
První je, nic nedat
Podle Iva Mareše je tuzemský systém poskytování příspěvků na péči bohužel v první řadě nastaven tak, aby nebyl zneužíván. Což znamená, že není v první řadě nastaven tak, aby pomáhal lidem, kteří do něj vstupují z důvodu potřeby.
„V západních zemích je to nastaveno obráceně. Systém jde na ruku pečujícím. Je tam od toho, aby jim pomohl. Proti zneužívání se pak brání důslednými kontrolami. U nás je nastaven tak, že se hlavně brání zneužití. A to od samotného počátku, takže už zkraje spíše odrazuje, než pomáhá,“ vysvětluje.
Výsledkem je, že mnoho lidí zůstane bez podpory. Klasickým příkladem podle něj i Olgy Starostové je například podmínka sedmidenní hospitalizace, jež podmiňuje získání příspěvku na dlouhodobé ošetřovné.
„To je jednoznačná a klasická bariéra. Výsledkem je, že drtivá většina pečujících o tento příspěvek ani nepožádá, i když by na něj měla nárok. Anebo se o této možnosti dozví, když už je pozdě, a zpětně se o příspěvek žádat nedá. Nyní se jedná o možnosti tuto podmínku zrušit a my jsme jednoznačně za,“ říká Olga Starostová.
Kolik lidí v Česku pečuje o své blízké se neví
Podle zástupců Diakonie ČCE je třeba si uvědomit, že péče, kterou poskytují neformální pečující svým blízkým, je bez systémové podpory velice křehká. Což podle nich dokazují i výsledky průzkumů. Z nich vyplynulo, že lidé, kteří pečují o své blízké, měli při aktuální krizi covid-19 největší obavy z toho, co by se stalo, pokud by sami onemocněli. A tudíž by se nemohli o své blízké postarat.
Olga Starostová dále upozorňuje na to, že i přes obrovské finanční úspory, které neformální pečující tuzemskému sociálnímu systému přinášejí, se i přesto stále potýká s nedostatkem sociálních pracovnic. Což je dle jejích slov problém například i v sousedním Německu. V něm ale na rozdíl od Česka alespoň vědí, kolik sociálních pracovnic jim chybí.
„V Česku toto nikdo neví. Všichni jen ví, že sociální pracovnice chybí. Ale, že by se někdo systematicky zabýval, jak k této práci přivést více lidí, o tom nevím,“ tvrdí.
Stejně tak se podle ní neví, kolik peněz by bylo potřeba, aby systém podpory neformálním pečujícím fungoval. Obdobný nedostatek dat v ČR přitom panuje i v počtech neformálních pečujících. Například v cca devítimilionovém Rakousku [díky příspěvkům na péči] přesně vědí, že mají 801 tisíc neformálních pečujících. Ve Finsku nebo ve Velké Británii jsou pro změnu neformální pečující registrováni. V Česku o tom není žádný přehled.
„V ČR máme data z roku 2015. A ty se pohybují od 250 tisíc až do půl milionu. Praxe však ukazuje, že lidí, kteří u nás pečují o své blízké, může být až milion,“ tvrdí Olga Starostová.
Diakonie ČCE: Chybějí odlehčující služby a nejen ty
Ivo Mareš uvádí, že z hlediska sítě sociálních služeb aktuálně chybějí nejvíce odlehčující služby pro pečující. Dále pak nízkoprahové sociální služby pro seniory. Mnoho seniorů i proto dnes žije na ubytovnách. Problémy s umístěním do domovů seniorů mají ale i senioři s demencí a duševními nemocemi.
Na otázku redakce ZdraveZpravy.cz jak aktuálně vypadá spolupráce Ministerstva práce a sociálních věcí [MPSV] a Ministerstva zdravotnictví ČR [MZ ČR] Ivo Mareš odpověděl, že se k tomu nechce vyjadřovat. O tom, že by oba resorty spolupracovaly na dlouho slibovaném zákonu o sociálně-zdravotním pomezí nemá žádné informace.
Není se co divit, jak totiž v rozhovoru pro ZdraveZpravy.cz řekl prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR [APSS ČR] Jiří Horecký: „Na tomto zákoně totiž není uděláno vůbec nic.“
Demografický vývoj je zřejmý
Na závěr dodejme, že podle nejnovějších statistik je v České republice 2,09 milionu obyvatel starších 65 let [19,2 % populace]. Každý rok přitom přibývá ve věkové kategorii seniorů přibližně 50 000 lidí. Demografická prognóza ukazuje, že se podíl seniorů na celkové populaci bude dále zvyšovat a podle současných odhadů bude v Evropě kolem roku 2035 každý čtvrtý obyvatel [25 %] v seniorském věku. Do roku 2050 se pak toto číslo vyšplhá téměř k 30 procentům.
Daniel Tácha
Ano, ohledně sociálních služeb a neformálně či jinak pečujících osob se (ne)řeší problémy ze vše stran, kterých se to týká léta letoucí s minimálním výsledkem. A nikde jsem se nedočetla, jaké důchody tito lidé budou pobírat. Xkrát se to měnilo. Ano, započítávají se nám roky jako bychom pracovali, ale prý neodvádíme do systému. Já pečuji o syna se IV. st. přísp. na péči, III.st. postižení, má i úplnou bezmocnost. Dokud to šlo, jsem i na sice malé úvazky, ale pracovala. Teď mnoho let to z důvodu jeho zdr. stavu a s věkem přibývajících problémům, to nelze. Jsem evidována jako pečujíci os. na ÚP, soc. a zdr. platí stát. Takže jakto, že nebylo odváděno? A zásluhovost? K smíchu. Šetřím státu obrovské náklady!!! A to není zásluhovost? Nemám os. volno, dovolenou a další … Ptám se na ty důchody!!! Děkuji.
Máte plnou pravdu pobyt vašeho syna někde pro něj vhodném ústavu stojí stát min.4o tisíc a vám příspěvek na péči ve 4.stupni dělá cca 19 tisíc.a to si dovedu představit,že polovinu utratite za soc.služby,léky a pod.Kde je ale váš plat?To má být ten zbytek?Je to hnus velebnosti!