Ve druhé polovině minulého století došlo k obrovskému snížení výskytu infekcí. Do té doby infekce významně dominovaly v příčinách úmrtí. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že lidé mají vyhráno. Opak je ale pravdou. Infekce tu jsou stále s námi a nemůžou na nás pouze tehdy, jsme-li proti nim očkovaní. To ale znamená, že lidé nesmějí očkování odmítat či ho oddalovat.
„Kromě dezinfekce vody nebyl v medicíně dosud objeven žádný jiný účinnější a bezpečnější způsob prevence výskytu infekcí v populaci než očkování,“ říká Roman Chlíbek, vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP a vedoucí Katedry epidemiologie FVZ UO Hradec Králové.
Základní fakta o vakcínách podle WHO
- Vakcíny jsou bezpečné a účinné.
- Vakcíny chrání před smrtelnými chorobami.
- Vakcíny poskytují bezpečnější imunitu než přirozená infekce.
- Kombinované vakcíny jsou bezpečné a výhodné.
- Když přestaneme očkovat, choroby se vrátí.
Dodává, že i přesto je význam této preventivní metody málo doceňován. Poukazuje přitom i na opačné názory, které účinnost a bezpečnost očkovacích látek zpochybňují. A zároveň vedou k rozhodnutí odmítat očkování či ho oddalovat. To je způsobené i tím, že současná generace rodičů často neví, jak dítě se spalničkami, tetanem nebo černým kašlem vypadá a co prožívá.
„Nejde jen o osypky nebo zvýšenou teplotu, ale o velmi vážné onemocnění, které ještě v nedávné minulosti končilo často dlouhou a bolestivou smrtí,“ upřesňuje.
Argumenty proti očkování
Ti rodiče dětí, kteří odmítají očkování, argumentují, že vakcíny obsahují životu nebezpečné látky. Jako je například rtuť, toxický hliník. Také, že zpomalují vývoj dítěte, způsobují jejich budoucí neplodnost, vyvolávají astma, alergie nebo dokonce autismus. Tyto domněnky vyvolaly ve společnosti tendenci odmítat očkování. Následkem toho pak v některých zemích začalo docházet ke snižování proočkovanosti.
„Ty vážné infekční nemoci, které se nám podařilo v ČR dostat očkováním pod kontrolu, lidé dnes už nepovažují za nebezpečné. Už se nákazy nebojí. A místo toho se jejich obavy docela iracionálně přesouvají k obávám z vakcín,“ říká dětská praktická lékařka a místopředsedkyně České vakcinologické společnosti Hana Cabrnochová.
Podle ní v reakci na argumenty proti očkování se navíc uskutečnily stovky odborných studií po celém světě, při kterých nebylo ani jedno z tvrzeních potvrzeno a nebyla nalezena žádná příčinná souvislost. Nové vakcíny, obdobně jako všechny nové léky, procházejí velmi přísným preklinickým a klinickým hodnocením.
Spalničky jako zářný příklad
Například ještě v roce 2010 nebyl v Česku zaznamenán jediný případ spalniček. V prvních šesti měsících loňského roku je infektologové na našem území potvrdili u 603 osob.
O tom, jak rychle se dokáží spalničky, ale i další infekční nemoci šířit dokládají čísla z padesátých let minulého století. Například v roce 1959 u nás byla nemocnost spalničkami 92 tisíc a celkem 126 malých dětí na ně v tomto roce zemřelo. Současná dětská úmrtnost je nulová už od roku 1980. To ale neznamená, že to tak musí zůstat.
„Dovedu si představit úmrtnost na tato infekční onemocnění i v dnešní době. A jsem nešťastný z toho, že v době, kdy nemáme volné lůžkové kapacity pro závažné nemoci, musíme přijímat pacienty s preventabilním onemocněním. To znamená s takovým onemocněním, kterému šlo úspěšně předejít právě očkováním,“ říká Milan Trojánek z Kliniky infekčních, parazitárních a tropických nemocí Nemocnice Na Bulovce v Praze [NNB].
Nežádoucí reakce jsou běžné
Na druhé straně je nutné zmínit i to, že očkování může vyvolat i nežádoucí reakce. Jako je například zarudnutí či otok v místě vpichu. Podle lékařů jde ale o přirozenou reakci imunitního systému. Ta dokládá, že imunitní systém očkovaného funguje a pracuje. Výjimečně se podle odborníků mohou vyskytnou i reakce závažnější [zvýšená teplota aj.]. Jde však o reakce dočasné a nijak život ohrožující.
„Kvůli jedné reakci nemůžeme přestat přeci očkovat ostatní, když proto navíc nejsou ani medicínské důkazy,“ říká Roman Chlíbek.
Upřesňuje, že proto není správné očkování odmítat či ho odsouvat na pozdější dobu, což se v současnosti stává novým fenoménem.
„Odkládání očkování na pozdější věk je potíž. Je to méně bezpečné, protože ty vakcíny jsou registrované pro děti většinou do tří let věku, nikoliv například pro pětileté či starší dítě,“ vysvětluje s tím, že malé děti mají navíc nedovyvinutý imunitní systém.
„Dítě se proti případné infekci neumí samo dostatečně bránit, a proto je ve větším nebezpeční,“ dodává.
Povinně či dobrovolně
Další téma, které dominuje ve společnosti, je to, zda by měla být veškerá očkování pouze dobrovolná, nikoli povinná. Podle odborníků na tento krok není česká společnost připravená a mohlo by dojít k ohrožení kolektivní imunity.
„Každý se má odpovědně chovat jak ke svému zdraví, tak ke zdraví svých spoluobčanů. A česká společnost na zrušení povinného očkování připravená není. A to i proto, že každý myslí spíše sám na sebe než na své okolí,“ tvrdí Milan Trojánek.
Češi podle něj výrazně podceňují například i chřipku a nenechávají se očkovat.
„To vidíme na klinice každý den. Nebo jiný příklad. Jsme oblast, kde je vysoký výskyt klíšťové encefalitidy, ale Češi se více obávají lymeské borreliózy,“ uvádí svou zkušenost.
Anebo jiný příklad. Pacientovi, kterému v IKEM provedli transplantaci ledviny za statisíce korun, lékaři řekli, ať se nechá oočkovat proti chřipce [vakcína a aplikace za zhruba 300 Kč]. Pacient to neudělal, onemocněl chřipkou a transplantovaná ledvina se mu odhojila, přišel o ni.
Co na to WHO
Snížení proočkovanosti v evropských zemích způsobilo, že Světová zdravotnická organizace [WHO] loni v srpnu zrušila České republice statut země s vymýcenými spalničkami [společně s Velkou Británií, Řeckem a Albánií].
WHO navíc vyhlásila pokles proočkovanosti v důsledku odmítání očkování za jednu z deseti největších zdravotních hrozeb světa pro rok 2019. Podobně jako znečištěné ovzduší, onemocnění Ebolou či rezistencí na antibiotika. Zároveň definovala pět základních faktů o očkování [viz výše]. Sečteno a podtrženo: Podle lékařů očkování ať už povinné či nepovinné nemůže být bráno na lehkou váhu, ale je třeba ho vnímat s plnou zodpovědností nejen k sobě samému, svým dětem, ale k celé společnosti.
Veronika Táchová
