Velikonoce jsou u Lužických Srbů spojené s mnoha zvyky a tradicemi. Patří mezi ně koulení vajec, chození pro velikonoční vodu a velikonoční jízda na koních. Lužičtí Srbové ale řeší i jiná témata. Jedním z nich je upadající znalost jazyka.
Stejně jako u mnoha dalších slovanských národů, je také u Lužických Srbů jedním z hlavních znaků národní identity jazyk. Avšak o pozdvižení se tento týden postarala studie vědců z katedry sorabistiky na Lipské univerzitě Tilla Vogta a Sabine Asmusové zveřejněná v časopise Slavia Occidentalis. Podle ní má dolnolužická srbština v Německu už jen asi 50 až 100 „kompetentních mluvčích“.
O úpadku znalosti lužické srbštiny psal už český spisovatel Ludvík Vaculík ve své knize Hodiny klavíru z roku 2007 [Atlantis, pozn. red.].
„Před rokem jsem se vrátil z Budyšína, z kurzu lužické srbštiny. Účinek té události mě překvapil: Nejde jen o novou znalost něčeho, jazyka, poměrů, země. To poznání změnilo něco ve mně: můj vztah k samozřejmosti mé české existence,“ píše Vaculík v knize s datumem 13.8. 2005.
Nejen o Velikonocích zdraví neohrozí jedno až dvě vejce denně
Vyjadřuje se i ke snaze Lužických Srbů udržet znalost svého jazyka: „Odebírám a čtu jejich měsíčník Rozhlad, pěkně vypravený časopis, jediný: Jiný nemají! Jsou v něm články v obou jazycích. Připomíná se mi tamní úzkost.“
Lužičtí Srbové jsou malý slovanský národ, který sídlí na východě dnešního Německa, kde po staletí odolával tlaku na germanizaci. Hornolužičtí Srbové žijí především na území spolkové země Sasko a jejich řeč se podobá více češtině. Jejich dolnolužičtí příbuzní sídlí v Braniborsku a jejich jazyk má blíže k polštině. Srbové v Dolní Lužici jsou převážně protestanti, hornolužičtí Srbové katolíci. Kolik Lužických Srbů přesně je, je dlouhodobě předmětem sporů. Odhady se pohybují mezi 50 000 a 60 000. Početnější je etnikum v Horní Lužici.
Lužičtí Srbové barví vajíčka
Pokud Němci mají povědomí o existenci slovanské menšiny na východě země, spojují si ji většinou právě s Velikonocemi a barvením vajíček. Velikonoční tradice Lužických Srbů jsou ale daleko pestřejší. Patří k nim průvody a velikonoční jízdy katolických jezdců na koních, nikoli pravoslavných.
Starobylý zvyk se daří malému slovanskému národu na východě Německa udržovat i dnes. Ukazuje to třeba výstava v braniborském městečku Lübbenau, jednom z center Srbů v Dolní Lužici, v oblasti Spreewaldu, tedy Sprévského lesa.
„Každá barva má jiný význam,“ vysvětluje průvodkyně ve skanzenu v Lehde návštěvníkům, kteří si přišli namalovat vlastní kraslice podle dolnolužických vzorů.
„Červená znamená sílu a energii, zelená zdraví a štěstí a třeba modrá symbolizuje klid a pokoj,“ říká žena v tradičním kroji Lužických Srbů s typickým bílým čepcem.
Slepičí, ale i pštrosí velikonoční vejce ukazuje i výstava v muzeu v braniborském městě Cottbus, kterému se česky říká Chotěbuz a v dolnolužické srbštině Chóśebuz. Že je město centrem Srbů v Dolní Lužici, je patrné už na první pohled – ulice i nápisy na veřejných budovách jsou tu dvojjazyčné – v němčině a dolnolužické srbštině. Slyšet jazyk slovanské menšiny v ulicích ale není.
„V mnoha německojazyčných publikacích včetně textů státních institucí se počet lidí mluvících dolnolužickou srbštinou přeceňuje,“ potvrzují reálný stav ve své studii Vogt a Asmusová.
Často uváděné číslo 20 000 mluvčích je podle nich „zcela nerealistické“. Například v Chotěbuzi našli výzkumníci jen 15 rodin, ve kterých aspoň jeden z rodičů s dětmi hovoří dolnolužickou srbštinou.
„Tradiční mluvčí jsou skoro všichni po smrti,“ dodává Vogt.
Pravda se neříká kvůli penězům
Zatímco někteří zástupci lužickosrbské komunity výsledek studie přijali jako smutnou skutečnost, jiní s ním nesouhlasí. Například podle Měta Nowaka ze Srbského ústavu v Chotěbuzi, s nímž mluvila stanice rbb24, vyvolává mylný dojem, protože „kompetentního mluvčího“ definuje příliš široce. Avšak podle Vogta studie zkoumala dosažení úrovně evropského rámce C1.
„C1 je úroveň, která se očekává třeba u maturantů v angličtině,“ dodal.
Podle spoluautorky studie Asmusové jsou v debatě kolem Lužických Srbů čísla často tabu.
„Protože panují obavy, že přijdou o peníze,“ řekla.
Lužické Srby a rozvoj jejich kultury totiž podporuje stát i spolkové země Sasko a Braniborsko. Bez státních dotací by chyběly peníze na jazykovou výuku, ale i uchování tradic, třeba právě těch velikonočních. Asmusová tvrdí, že záchrana dolnolužické srbštiny je stále možná. Bez jazyka by malý slovanský národ zanikl.
„S upadajícím jazykem ztrácíme kulturu. V jazyku jsou zakódované pohledy na svět. To se folklorem nedá udržet,“ dodala.
–ČTK/DNA–
