Nejvyšší soud vyzval Ústavní soud, aby zrušil dvě formulace v zákonech o odškodnění za újmy způsobené očkováním. Žadatelé o náhradu nyní musí prokazovat „zvlášť závažnou újmu“, což prakticky znemožňuje odškodnění získat.
Pro Zdravé Zprávy se k tomuto tématu vyjadřují advokáti z pražské Advokátní kanceláře Denisa Sudolská. Mají přímou zkušenost se zastupováním klienta, který žádal o odškodnění za újmu způsobenou očkováním. Rovněž iniciují úpravu zákona o náhradě za újmu způsobenou očkováním. Více v jejich textu níže.
—
Nejvyšší soud se dne 27. března 2025 poprvé vyjádřil k výkladu zákonů č. 116/2020 Sb. a 569/2020 Sb.. Jím se Česká republika formálně přihlásila k odpovědnosti za újmu způsobenou nežádoucími účinky po očkování proti covid-19, a povinnými očkováními.
Nejvyšší soud přerušil řízení, ve kterém je pro posouzení nároku našeho Klienta řešena otázka výkladu těchto zákonů. Zároveň navrhnul Ústavnímu soudu, aby je zrušil v rozsahu, ve kterém je pro náhradu újmy dosud vyžadováno tzv. zvlášť závažné ublížení na zdraví. Vítáme, že se Nejvyšší soud ztotožnil s naším návrhem, aby se nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý požadavek z obou zákonů vyloučil.
Jádro sporu a dovolací argumentace
Naše advokátní kancelář ve sporu zastupuje Klienta, který po očkování proti COVID-19 utrpěl nežádoucí účinky předpokládané prováděcí vyhláškou, přičemž jeho nárok odmítlo jak Ministerstvo zdravotnictví ČR, tak následně soud prvního stupně a soud odvolací s odůvodněním, že následky nepředstavují tzv. zvlášť závažné ublížení na zdraví. Odkazem na náhradové zákony přitom ministerstvo zdravotnictví, dle našeho názoru nesprávně, zastává názor, že bez splnění podmínek tam stanovených žádný nárok nevzniká.
V zastoupení Klienta jsme v únoru 2024 podali dovolání. Právě o něm Nejvyšší soud rozhodl tak, že navrhl zrušit ty části zákonů, které vyžadují, aby došlo právě ke zvlášť závažnému ublížení na zdraví.
Jádrem dosavadního sporu mezi naším Klientem a Ministerstvem zdravotnictví ČR byla otázka náhradových zákonů č. 116/2020 a 569/2020 Sb.. A to zejména v otázce rozsahu odpovědnosti státu za újmu utrpěnou v důsledku dotčených očkování a přiznání náhrady za nežádoucí účinky.
Klíčové byly, zjednodušeně řečeno, následující otázky:
- Výklad pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví;
- Rozdíl v textaci zákonů č. 116/2020 a 569/2020 Sb.;
- Souladnost zákonů s Úmluvou o biomedicíně a základním právem na ochranu zdraví.
Následující argumentaci je z našeho pohledu vnímáme jako nikoliv se vzájemně vylučující, ale zcela vzájemně kompatibilní, vedoucí k závěru o nutnosti vykládat zákon v souladu s požadavkem na zvýšenou ochranu základního práva na ochranu zdraví a integrity jednotlivce, a za všech okolností v souladu s právem na spravedlivou náhradu.
K pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví
Ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě zastává názor, že náhrada patří pouze těm obětem, u kterých došlo k tzv. „zvlášť závažnému ublížení na zdraví“. Podmínku uvádí náhradové zákony. Přitom vychází z právní věty občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. A to ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, která se týkala podmínek aplikace ustanovení § 2959 OZ, podle kterého
- “Při vymezení pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy [smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach] spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem“
- přičemž v témže pak Nejvyšší soud uvedl, že „může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem“.
Jinými slovy, podle Ministerstva zdravotnictví ČR náhrada za újmu na zdraví náleží v podstatě jen těm, kteří fakticky již zdraví nemají. Je však nutno obecně podotknout že v citovaném případě Nejvyšší soud posuzoval otázku odškodnění sekundárních obětí, zatímco nyní byl tento přísný, a v kontextu návrhu Nejvyššího soudu neústavní, metr aplikován obecnými soudy na oběti primární. Což Nejvyšší soud vzal taktéž v úvahu.
—
K této otázce se Nejvyšší soud se odkazem na Úmluvu o biomedicíně a nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 1. ÚS 3449/19 vyjádřil tak, že „z dikce Úmluvy i citovaného nálezu Ústavního soudu se podává, že náhrada za poškození zdraví způsobené očkováním má být spravedlivá. Což zákonem použitá restriktivní formulace nesplňuje. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že omezení nároku požadavkem zvláštní závažnosti ublížení na zdraví je v rozporu s ústavním pořádkem ČR“.
Právní otázka dosud neřešená – „rozdílná“ textace zákonů č. 116/2020 Sb. a č. 569/2020 Sb.
Právní otázka, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešená, spočívala, krom jiných, v rozdílné textaci zákonů č. 116/2020 Sb. a č. 569/2020 Sb. Před Nejvyšším soudem tak stála otázka výkladu zákona č. 569/2020 Sb.. Ten je v podstatných ohledech koncipován, minimálně po gramatické stránce, odlišně než „základní“ zákon č. 116/2020 Sb. Výsledkem rozdílné textace je pak pochybnost o tom, zda se i za současného, dle názoru Nejvyššího soudu problematického, znění zákona, pro náhradu dle zákona č. 569/2020 Sb. vyžaduje tzv. zvlášť závažné ublížení na zdraví. Tedy stejně, jako je tomu v zákoně č. 116/2020 Sb.
Zásadní nesoulad v textaci obou zákonů, který byl jménem našeho Klienta tvrzen, od počátku, byl namítnut i před Nejvyšším soudem, neboť tento nesoulad je zcela patrný. Rozdíl spočívá v tom, že:
- § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb. jakožto lex generalis stanoví: „§ 2 Rozsah náhrady újmy (1) Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, (dále jen „očkovaný“), dojde-li následkem povinného očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpěné bolesti, ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním.
> V takovém případě stát hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil. - Oproti tomu však ust. § 2 zákona č. 569/2020 Sb., jakožto lex specialis stanoví: „§ 2 Náhrada újmy způsobené očkované osobě léčivým přípravkem obsahujícím očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19 (1) Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění. Pro posouzení této újmy a rozsah náhrady se použije zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, obdobně.“
Jinými slovy, v případě zákona č. 116/2020 Sb. je tedy zřejmé, že stát nahradí:
- vytrpěné bolesti,
- ztrátu na výdělku a
- ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním,
za podmínky, že následkem povinného očkování došlo k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.
Naopak ovšem v případě zákona č. 569/2020 Sb. platí, že stát nahradí újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem, došlo-li:
- k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného,
- vytrpění bolesti,
- ztrátě na výdělku nebo
- ztížení společenského uplatnění.
Jakkoliv dosud Ministerstvo i obecné soudy tento rozdíl bagatelizovaly, v zastoupení Klienta jsme namítali, že tento rozdíl, bez ohledu na to, zda byl vědomým úmyslem zákonodárce nebo legislativní chybou, je třeba vykládat ve prospěch občana jako adresáta právní normy, a to z celé řady důvodů – mimo jiné v kontextu požadavku spravedlivé náhrady.
Je třeba vnímat, že základě porovnání obou výše doslovně citovaných ustanovení mohlo mnoho lidí v dobré víře ve správnost zákona dospět k tomu, že zákonodárce mínil pro očkování proti onemocnění COVID- 19 stanovit podmínky odlišné, neboť zvolil odlišnou textaci. Tato dobrá víra přitom posílila jejich motivaci v to podstoupit očkování v zájmu ochrany veřejného zdraví, k čemuž v té době stát občany důrazně nabádal motivující kampaní a donucujícími mimořádnými opatřeními.
—
Je třeba připomenout, že očkování proti COVID-19 se provádělo v době lockdownů, používání aplikací Tečka a čTečka k nezákonným kontrolám, a probíhaly masivní kampaně, v rámci kterých byly očkovaným zcela nemístně nabízeny k výhře mobilní telefony a tenisky.
V tomto ohledu jsme Nejvyššímu soudu taktéž shrnuli celý legislativní proces, důvodovou zprávu a další podpůrné materiály, ze kterých bylo možné námi zastávaný výklad dovodit.
Přitom jsme taktéž připomněli názor v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 22/99 ze dne 2. 2. 2000, ze kterého se podává, že: „V právním státě nesmí soud napravovat pochybení zákonodárce při formulaci právních předpisů interpretací, která takto změní ústavně konformní, ale z pohledu státní moci nevýhodný text právního předpisu.“
Přestože výklad zákona ve prospěch adresáta se vysloveně nabízí, k této otázce se Nejvyšší soud z našeho pohledu zcela správně vyjádřil procesně tak, že sám nemůže přistoupit k výkladu zákona, „kterým by nahrazoval pravomoc legislativních orgánů státu a narušoval tím principy dělby moci, proto mu nezbývá než podle § 95 odst. 2 Ústavy ČR předložit věc Ústavnímu soudu a navrhnout zrušení části textu dvou inkriminovaných zákonných ustanovení, aby se vytvořil prostor pro smysluplný soudní výklad.“
Jakkoliv je argumentace jiným výkladem zákona, aby soudy mohly náhrady přiznávat bez změny zákona logická, jednoznačný návrh Nejvyššího soudu na zrušení dotčených částí zákona vítáme. A to jako jednoznačný apel na to, že žadatelé o odškodnění nemají být vystavování nutnosti spoléhat se na to, že za ně spravedlnost nakonec najdou soudy. Jak tomu v případě odškodnění po očkování dosud navýsost bylo.
—
Jakýkoliv výklad, nebo znění právního předpisu, který by natolik úzce limitoval právo na odškodnění za újmu na zdraví, že by náhradu přiznával jen osobám, které už žádné zdraví de facto nemají, samozřejmě jako spravedlivý vnímat nelze. Takový výklad je minimálně v rozporu se čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Neboť v tomto případě (kdybychom připustili, že se zvlášť závažná újma vyžaduje), by nárok na spravedlivou náhradu škody byl zcela iluzorní. To je opět nepřijatelné, a neslučitelné s mezinárodním závazkem státu takovou spravedlivou náhradu škody poskytovat.
Zhodnocení prejudikatury a stávající právní úpravy
Nejvyšší soud v návrhu na zrušení zákona zohlednil i námi vznášené výtky k prejudikatuře, a jejím projevům v náhradových zákonech. V dovolání jsme v zastoupení Klienta uvedli, že před přijetím náhradových zákonů se sice cesta k odškodnění dala pouze na základě Úmluvy o biomedicíně, ale nelimitovala se požadavkem zvlášť závažného ublížení na zdraví, který se poprvé objevil až v zákoně č. 116/2020 Sb.
Nejvyšší soud připomněl, že již v nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14 Ústavní soud namítal, že absence úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou očkováním je nežádoucí, a apeloval, „aby legislativa odpovědně zvážila doplnění právní regulace institutu povinného očkování proti infekčním nemocem o úpravu odpovědnosti státu za výše naznačené následky.“
Po přijetí náhradového zákona č. 116/2020 Sb. Nejvyšší soud nežádoucí stav opožděné legislativní reakce překlenul závěry soudní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2479/2020), kdy zjednodušeně řečeno řekl, že podle zákona 116/2020 Sb. se mají posuzovat i nároky vzniklé před přijetím zákona č. 116/2020 Sb., jakkoliv za cenu pravé retroaktivity.
V kontextu nynějšího návrhu na zrušení je však zjevné, že Nejvyšší soud připouští, že ani takováto judikatura, jakkoliv jistě v dobré víře překlenující absenci právní úpravy v důsledku nečinnosti legislativy, nebyla sto naplnit požadavek spravedlivé náhrady, pokud zákon č. 116/2020 Sb. vymezoval požadavek vzniku zvlášť závažného ublížení na zdraví.
Jaký je závěr
Ústavní soud nyní posoudí u návrhu Nejvyššího soudu námitku spočívající v tom, že přiznání náhrady za újmu na zdraví pouze těm poškozeným, kteří již žádné zdraví nemají, není spravedlivé.
Výsledkem návrhu může být zrušení těch částí dotčených zákonů, které vyžadují právě zvlášť závažné ublížení na zdraví. V důsledku toho, v případě, že Ústavní soud návrhu vyhoví, se potvrdí, že se může spravedlivého odškodnění domáhat každý u koho došlo k ublížení na zdraví v důsledku povinného očkování, nebo očkování proti COVID-19. A to bez ohledu na jeho intenzitu. Předpokládejme, že výše odškodného se stane za standardních pravidel úměrná míře újmy na zdraví.
Co se týče dopadů na probíhající řízení, soudíme, že minimálně ta řízení, ve kterých je otázka míry ublížení na zdraví v důsledku náhradových zákonů sporná, vyčkají výsledku řízení před Ústavním soudem. V případě nároků, ve kterých k zvlášť závažnému ublížení na zdraví prokazatelně došlo, nicméně obecné soudy na zásah Ústavního soudu čekat nemusí.
Přestože doposud existovala dokonce vzájemně si odporující judikatura obecných soudů, a v kontextu návrhu též prejudikatura Nejvyššího soudu, která nebyla sto napravit chybu zákonodárce, je naprosto zásadní, že se Nejvyšší soud ztotožnil s naším návrhem na to nepřiměřeně přísný požadavek z obou zákonů vyloučit.
Autoři AK Sudolská
