Praktici léčí většinu nemocí a často to bývají právě oni, kdo první diagnostikují a upozorní na závažnější zdravotní problém. Kolují o nich ale i nepěkné informace. Třeba, že praktika pacient zastihne v ordinaci jen několik málo hodin denně.
Jaká je pravda a s čím vším se potýkají praktici spolu se svými pacienty, říká v rozhovoru na Zdravé Zprávy praktická lékařka s vlastní praxí Ludmila Bezdíčková. Mimo jiné působí i jako vedoucí Katedry všeobecného praktického lékařství v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [IPVZ]. Redakcí neupravený rozhovor s lékařkou je dostupný na stránkách IPVZ.
Jak si praktik najde praktika?
Těžko [smích…]. Většina praktiků je registrovaných u sebe, ve svých ordinacích. Což samozřejmě není správné. Většina lékařů, nejen praktiků, o sebe také do určitého věku moc nepečuje. Proto nejčastější motivací pro praktika najít si svého ošetřujícího praktického lékaře je ta, když vznikne nějaké onemocnění. A on si uvědomí, že sám sobě úplně dobře pomoci nemůže. Já mám například poměrně hodně praktických lékařů i lékařů jiných odborností jako pacientů. A všechny příběhy jsou skoro stejné.
Zhruba milion lidí v ČR nemá svého praktického lékaře. Jak je to možné?
Reálně těch lidí bez pravidelné péče praktického lékaře bude ještě více. S Ústavem zdravotnických informací a statistiky nyní pracujeme na tom, abychom rozklíčovali, kdo jsou ti lidé typově. Jednou skupinou budou určitě mladí lidé, protože ti nechodí k lékaři. Nepotřebují to a pokud náhodou péči potřebují, navštíví pohotovost. Část lidí mohou být i pendleři. Ať už v rámci republiky, nebo i do zahraničí a ti čerpají péči na různých místech. Anebo mladí, kteří odešli již od pediatra a ještě praktika nehledali nebo nenašli. Ale část lidí jsou samozřejmě ti, kteří by svého praktika chtěli, ale není pro ně dostupný. Ale nejde zodpovědně paušalizovat počty, aniž bychom měli vyhodnocená data.
I praktici jsou jen lidé
Pokud tu je nedostupnost praktiků, proč nevezmete do databáze více pacientů?
Já osobně třeba proto, že jsem poctivá. K registraci pacienta podle mě totiž patří vstupní prohlídka, pravidelná preventivní péče, možnost a dostupnost povinného i volitelného očkování pro všechny registrované. Patří sem i to, že se o ně dokážu postarat během chřipkové epidemie, kdy lze očekávat vyšší nápor pacientů a další faktory. A provoz ordinace potřebuji mít zařízený tak, abych to zvládla.
Ukazuje se, že ideální počet je 1000, maximálně 1500 registrovaných pacientů na jednoho praktika. To proto, aby to bylo ve zmiňovaném rozsahu zvládnutelné. Nejde jen o to někoho přijmout do péče a registrovat ho, ale také mu poskytnout kvalitní péči. I tak je v tuto chvíli v naší ordinaci registrovaných skoro 2 500 pacientů. A v mnoha regionech se kapacita vlivem nedostatku praktiků značně překračuje.
Proč mají praktici ordinaci často otevřenou pro pacienty jen několik hodin denně?
Není to tak jednoduché. Samozřejmě si myslím, že při určitém počtu registrovaných pacientů, typicky nad tisíc, poskytovat zdravotní péči denně jen během dopoledních hodin, například od 8:00 do 12:00, je nedostatečné. Zdravotní pojišťovny by měly vytvářet tlak směrem k ordinacím praktiků tak, aby pokryly provoz v širších ordinačních hodinách.
Ale…?
Ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že praktik se nevěnuje jen péči o pacienty v ordinaci. Zajišťuje i manažerskou práci a vše potřebné pro provoz ordinace a musí se i sám vzdělávat. Lékař opravdu nemůže sedět v ordinaci deset hodin denně a po celou dobu se věnovat pouze pacientům. Vše ostatní by dělal ve volném čase a po nocích.
Když praktik tedy přestane ordinovat ve 14 hodin, neznamená to ještě „padla“?
Určitě ne. Navíc nám v posledních letech přibyla právě ta elektronická komunikace, komunikace se zdravotními pojišťovnami. Já, když ráno přicházím do ordinace, tak mám pravidelně před sebou už v těch ranních hodinách tak na hodinu času právě vyřizování elektronické komunikace uvnitř toho softwarového systému.
Praktik jako pán své živnosti
V čem spočívá kouzlo oboru praktického lékaře oproti jiným odbornostem?
Samostatnost a kompetence. Sám si určuje do velké míry to, co udělá a jak to udělá. Praktik má do značné míry šanci určit si filozofii té ordinace sám.
Všichni asi známe filmy o Básnících a Štěpánka Šafránka. Provádí dnes ještě praktičtí lékaři návštěvy u pacientů doma, jako tomu bylo dříve?
My máme povinnost návštěv doma vyplývající dokonce z legislativy. Většina lékařů ji v nějaké míře vykonává, přestože ta potřeba se objektivně snížila. Stále ale existují případy, kdy má veliký význam. Typicky u osob v paliativní péči nebo u osob hraničně soběstačných v domácím prostředí. Tato potřeba extrémně vzrostla například v době pandemie covidu-19. Osobně jsem jezdila s očkovacím týmem po Praze. A všimla jsem si, že mnoho lidí je mimo péči praktika.
Proč?
Protože se k němu prostě kvůli svým omezením nedostanou, a to i v hlavním městě.
Je rozdíl mezi prací praktika v Praze a mimo Prahu?
Rozdíl je obrovský. Už jen v tom, jaká je hustota poskytovatelů péče praktického lékaře, kterých je v regionech objektivně méně. Druhým aspektem je i řidší síť specialistů v regionech a praktik toho musí o mnoho více zvládat sám. I proto je skutečná potřeba zvyšování kompetencí praktiků právě kvůli těm regionům, kde to je ještě důležitější než ve velkých městech s vyšším zastoupením specialistů.
Jaké jsou další rozdíly?
Dalším faktorem je i nižší úroveň zdravotní gramotnosti v odlehlých oblastech republiky a také sociální faktory. To vše vede k tomu, že se zde populace chová trochu jinak. Nemáme rovněž úplně zmapované motivace k účasti na preventivních a screeningových programech a očkováních. Ty by mohly fungovat různě i v rámci jedné republiky, na různé skupiny obyvatel. Právě toto by mohlo být klíčem, jak poskytovat ještě lepší péči.
Cesta praktika 21. stoletím
Jak vypadá moderní praktik 21. století?
Měl by se kontinuálně vzdělávat. To beru nejen z pohledu praktika, ale i z pohledu IPVZ. Vzdělávání totiž nekončí atestací. Měl by absolvovat pořád nové kurzy a mít zájem o nové možnosti v oboru. Měl by se zároveň věnovat vzdělávání mladých lékařů. Ti mu přinesou nejen nové znalosti a čerstvé dovednosti, ale zároveň může nejen pro svoji ordinaci, ale obecně pro populaci vychovat následovníky. A měl by pečovat i sám o sebe a o svoje fyzické i psychické zdraví.
A z hlediska pacienta?
Měl by mít i dostatek času na konzultaci s pacientem. Ten získá opět díky tomu, když bude mít okolo sebe funkční tým do budoucna posílený třeba i o administrativní a sociální pracovníky. Moderní znamená i dobře elektronizovaný. Bez aktivního užívání nástrojů elektronické komunikace se mu nikdy neuleví. Nezíská potřebný čas na osobní přístup k pacientovi. Což je u praktika to úplně nejdůležitější.
Fakultám chybí výuka venkovského lékařství, říká David Halata
Patříte k té mladší generaci praktiků, jaké jsou vaše další cíle?
Mám velkou touhu si vyzkoušet venkovskou praxi, takže kdyby mi to vyšlo, tak bych moc chtěla, až mi dospěje i třetí dítě, práci mimo město. A použít tam to know-how z městské praxe a replikovat ho i v místě, kde péče není tak dostupná. Nesmírně mě také baví učení, takže bych chtěla dále i školit. Kontakt s mladou generací je osvěžující, důležitý i bezvadný.
Kdybyste vybrala jedno doporučení pro lidi, ohledně prevence, jaké by to bylo?
Mějte se rádi, naslouchejte si a pečujte o sebe. O tělo i o hlavu.
Jan Brodský, IPVZ
—
MUDr. Ludmila Bezdíčková je i školitelka studentů lékařské fakulty v oboru všeobecného praktického lékařství, členka výboru Sdružení praktických lékařů ČR i Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP a vedoucí Katedry všeobecného praktického lékařství v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [IPVZ].
Na e-maily odpovídá pozdě v noci, ale plná elánu telefonuje v 7 ráno. Přes den ji potkáte v ordinaci, pak na konferenci, v IPVZ a večer ji ještě zahlédnete v rozhovoru v televizi.
Školí, přednáší, připomínkuje legislativu, zasazuje se o zkvalitňování oboru, má mnoho dalších profesních aktivit. Při všem tom záběru je navíc jakoby samozřejmě nadmíru precizní, spolehlivá a milá. Prostě praktik, jak má být.
