Anatomie se může zdát jako smutný obor, ale není to pravda. „Nejsme jen dům mrtvých. Život se studenty je to, co tu udržuje ten život,“ říká v rozhovoru pro Zdravé Zprávy přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK docent Ondřej Naňka.
I anatomové pomáhají v léčbě nemocí, a hlavně vyučují i prakticky budoucí lékaře. Ve vedení Ústavu docent Naňka pracuje od roku 2022. Zdůrazňuje, že jeho práce se ale nespojuje jen s jeho vedením, ale hlavně s životem v něm.
Pane docente, co vás přivedlo k anatomii?
Protože jsem měl dojem, že chci být chirurgem a že se mi ta anatomie bude jednou v životě hodit, začal jsem v Anatomickém ústavu od 3. ročníku na lékařské fakultě dělat demonstrátora [asistent při pitvách, pozn. red.]. Po promoci jsem chtěl být chirurgem, ale v tu dobu platily Klausovy úsporné balíčky, a to místo zkrátka nebylo. A tak jsem si řekl, že půjdu na rok dva na anatomii, abych se vše dobře naučil. Anatomie se mi tak zalíbila, že jsem u ní zůstal. Od roku 1994 pracuji tady na Anatomickém ústavu 1. LF UK jako zaměstnanec. Promoval jsem v roce 1997.
Nad chirurgií tedy nakonec vyhrála anatomie?
Ano. Primárně jsem nechtěl být anatomem, ale natolik mě ta anatomie fascinovala a ty možnosti spolupráce, že si myslím, že jsem tady možná užitečnější než na té klinice.
Co se vám na anatomii tolik líbí, fascinuje vás?
Kdykoliv přemýšlíte o tom, jak je to lidské tělo uspořádané, tak žasnete nad tím, jak je to dokonalé. Jak příroda vyřešila například adaptaci končetin na prostředí, ve kterém se pohybujeme a například i zubů podle toho, jak získáváme obživu. Jak se vyvinul složitý a přitom funkční organismus. My, když máme možnost to sledovat už v té embryonální podobě, protože tady máme možnost pracovat na kuřecích nebo myších embryích, tak vidíte na jedné straně, jak to vzniká a pak máte pohled v té pitevně, jak je to hotové. A zase vidíte, jak se to liší člověk od člověka. A pak se do toho přenese ten klinický aspekt. To je fascinující a člověk se stále učí něco nového.
Práce se zvířecími modely
Vy tady pracujete nejen s lidskými těly, ale i se zvířecími modely?
Embryonální výzkum probíhá na zvířecích modelech stejně jako v jiných výzkumných ústavech. A tady v Praze je dlouhá tradice využití kuřecího embrya. To je snadno dostupné v každém vajíčku, které dáte do inkubátoru. Když je oplozené, začne se během krátké doby vyvíjet embryo, které, když otevřete skořápku, je dostupné.
A jak je to u vámi zmíněných myší?
Když budete chtít pracovat s myším modelem, musíte nejprve uspat matku. Otevřít její dělohu a pak teprve pracovat na embryu. Poté zase všechno zavřít a doufat, že matka přežije, embryo přežije.
Kuřecí embrya jsou dostupnější, a ne tak komplikovaná…
Ano, ten ptačí zárodek tohle všechno obchází. Vy vypilujete díru do skořápky, otevřete membrány a máte embryo. Přitom neřešíte mateřský organismus a placentu a další s tím spojené komplikace.
Studenti Anatomického Ústavu do něj vrací život
Nemyslíte, že je anatomie trochu smutný obor? Máte tu darovaná těla od lidí, ve vitrínkách preparáty, lidské orgány, kosti… A nikdo za vámi nepřijde a nepoděkuje, jako je to třeba v nemocnici…
Tak nám zase poděkují někdy ti studenti. A nás těší, když se setkáme několik let od promoce a bývalí studenti nám vypráví, že na nás rádi vzpomínají. Ten život s těmi studenty je to, co tu udržuje ten život. Nejsme jenom dům mrtvých. Ti studenti tady nejsou jen na pozici těch, kteří se tady učí. Od 2. ročníku nám chodí pomáhat učit ty mladší kolegy jako takzvaní demonstrátoři a lektoři.
Kolik studentů vám v ústavu takto vypomáhá?
My tady máme partu asi třiceti mediků z vyšších ročníků. Ti tady jsou až do šestého ročníku. A s nimi tady společně učíme první ročníky. Z toho se pak rekrutují další spolupráce na klinikách, lékaři o nás vědí. Vracejí se k nám, když si potřebují něco vyzkoušet.
Kolik pracovních sálů tady na Anatomickém ústavu 1. LF UK vlastně máte?
My tomu říkáme pitevny. A máme tady pět piteven a celkem 23 pitevních stolů.
I v anatomii se jistě prosazuje moderní technologie, nebere vám práci?
Já myslím, že je to dobrý doplněk. Úplná náhrada nějakým trenažerem nebo modelem ale není možná. Medik si něco přečte a něco si prohlédne v nějaké animaci. Ale ten vrchol té syntézy přichází skutečně až tehdy, když si to má sám vypitvat. Ve všech atlasech a modelech to vypadá snadno a jednoduše. Kdežto ve skutečném lidském těle musíte překonat vazivo, všechny vrstvy, než se k té struktuře dostanete, aby to vypadalo jako na tom obrázku v atlasu.
200 hodin v Ústavu v 1. ročníku na lékařské fakultě
Kdy k vám přichází medici poprvé na výuku?
Každý medik má výuku anatomie v prvním ročníku. Mají dvakrát týdně přednášku a jednou týdně praktika, jsou asi na 3,5 hodiny. Potom v průběhu obou dvou semestrů stráví dalších deset odpolední v pitevně. Studenti dostanou během prvních šesti týdnů, kdy přijdou do školy, na přednáškách a na praktiku nějaké základní informace. Pak jdou v listopadu a v prosinci na těch deset odpolední do pitevny. Tam se nejdříve věnují pohybovému aparátu. V letním semestru pokračují s orgánovými systémy a v létě pitvají hlavu, krk, hrudník, břicho. Dohromady tady stráví v prvním ročníku něco přes 200 hodin.
Pak už se k vám až do šestého ročníku nepodívají?
Třeba zubaři se k nám vrací ve 3. ročníku na speciální anatomii hlavy a krku, která má teoretickou a praktickou část. Studenti všeobecného lékařství k nám přijdou ještě ve 4. ročníku, kdy mají takový opakovací kurz. Kdy jsou napůl v pitevně a napůl v posluchárně. Tam už jsou ty přednášky komponované i s nějakým klinickým vstupem. To je asi dalších 7-8 odpolední na začátku 4. ročníku, než jdou na klinické předměty. A osvěží si a dozvědí se další aspekty, které jsme jim neříkali v prvním ročníku.
Jak studenti zvládají v prvních týdnech na medicíně výuku na pitevně? Omdlévají?
Málokdy. A většinou to není z toho, že by přišli na anatomii, většinou je to z toho, že ráno běží a nenasnídají se. Ta expozice je postupná. Studenti začínají s těmi kostmi na praktiku a do pitevny jdou až po šesti týdnech.
Darování těla vědě a výzkumu
Kolik darovaných těl tady v AÚ 1. LF nyní asi uchováváte?
Já myslím, že kolem 150 dárců je tady.
Jak dlouho tady takové darované tělo zůstává?
Asi tři až pět let.
To je hodně dlouho…
Ono vypitvat bezvadně tělo, to je práce na stovky hodiny. A když už se to povede, řekl bych, do bezvadného stavu, tak třeba ještě další rok to ukazujeme opakovaně studentům.
Vy jim to tělo nějak připravujete?
Ne. Společně se studenty v rámci pitevních cvičení, která mají studenti v tom 1. ročníku, je rozdělíme do malých skupinek a mají definované přesné úkoly, co mají vypreparovat. My jsme jim přitom nápomocní. Říkáme, co mají udělat, pomůžeme jim. Touto vzájemnou spoluprací je to tělo vypreparované tak, že je na něm vidět většina těch struktur, které má ten medik udělat. A když je to udělané hezky, pak další skupina mediků má nové tělo. Čili se učí, opakují a zároveň sami pitvají. Proto ta časová prodleva několik let.
Jak dlouho vlastně takové tělo vydrží a v čem ho uchováváte?
V konzervačním roztoku. To tělo by fakticky vydrželo i déle, je to otázka mechanického opotřebení. Když na něj ale pustíte mediky, tak tam každý za něco „zatahá, někam se podívá“, a tak se postupně i některé struktury ztrácí a mizí. Když se ale podíváte na naše vitríny tady v muzeu, tak ty preparáty jsou staré několik desítek let. A když jsou řádně zakonzervované a je o ně pečováno, tak jsou nesmrtelné.
Máte v Ústavu omezené kapacity co do darovaných těl?
Administrativně jsme schopni to zvládnout. Počet dárců zcela nekoreluje s registrem. Když dárci v registru narostou třeba o stovky, tak dárců je zhruba o pět navíc. Čili, když teď jich máme 50-60 ročně a bylo by jich 70-80, tak to zvládneme.
Vy byste daroval své tělo k vědeckým účelům?
V některých zemích Evropy se medici ke skutečným tělům nedostanou, třeba ve Španělsku a Itálii. Čím si to vysvětlujete, hraje v tom roli náboženství?
Myslím, že náboženství v tom tolik není. Spíše nějaká kulturní a rodinná zvyklost. Protože katolická církev nebrání takovému používání těl. Dokonce tady máme každý rok ekumenickou bohoslužbu s přítomností duchovního jako poděkování našim dárcům.
Čím si to tedy vysvětlujete?
Spíše si to osobně vysvětluji tak, že pro tu rodinu je asi kulturně neúnosné, aby někdo nebyl pohřbený a důstojně se s ním rodina nerozloučila. Proto je to v té Itálii a Španělsku, kde jsou tyto vazby velmi silné.
Vy byste daroval své tělo k vědeckým účelům?
Já bych se svým tělem osobně problém neměl, protože vím, že tím posloužím další generaci mediků a lékařů, kteří se mohou naučit něco mnohem lépe, než když na to budou koukat jenom do učebnice. A když si na tom někdo vyzkouší něco dříve, než půjde na živého pacienta, tak je to jen dobře.
Jak se daruje tělo pro potřeby Anatomického ústavu?
Obrátíte se na náš sekretariát, je potřeba s námi sepsat smlouvu. Jediný asi náročnější úkon je, že podpis musí být ověřený. Naši dárci pak mají v dokladech kartičku, kde je informace, že jsou dárci. A je tam i kontakt na pohřební službu, se kterou spolupracujeme. Ta zajistí transport těla.
Spolupracujete i s jinými anatomickými ústavy?
V rámci univerzity to nastavené je, ale mezi univerzitami to vzhledem ke vzdálenostem nemá příliš smysl. Ale když někdo potřebuje přístup do sbírek, vzájemně si vypomůžeme.
—
doc. MUDr. Ondřej Naňka, Ph.D. pochází z Prahy, kde v roce 1997 úspěšně ukončil studia na 1. LF UK. Absolvoval zde i postgraduální studium v oboru biologie a patologie buňky, habilitován byl pro obor anatomie.
Na Anatomickém ústavu 1. LF UK působí od roku 1994, kdy se v době studií stal demonstrátorem. Specializuje se na pohybový aparát, kterému se věnuje ve spolupráci s ortopedy a dětskými chirurgy. A dále na embryonální vývoj srdce a cév.
Docent Naňka je autorem a spoluautorem více než šesti desítek původních prací a členem mnoha prestižních společností: American Association of Anatomists, North American Vascular Biology Organization a také předsedou České anatomické společnosti.
