Stáří nezačíná až v 65 letech, ale už v dospělosti, říká profesorka Topinková

Profesorka Eva Topinková v oborech geriatrie a gerontologie působí od začátku 80. let. A podle autora následujícího rozhovoru s ní Jana Brodského z Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví je paní Eva jedním z přírodních živlů.

Zdravé Zprávy ve spolupráci s Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [IPVZ] přinášejí rozhovor s přednostkou Kliniky geriatrie a interní medicíny 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze prof. MUDr. Evou Topinkovou, CSc.

Co je podstatou geriatrie a proč existuje jako samostatný obor?

Je to stejná otázka, jako kdybychom se ptali, proč existuje pediatrie. Pediatrie se stala možná jen z mnoha důvodů více známá, ale podstata je stejná. Dítě má jiné medicínské potřeby než dospělý, ať už z důvodu velikosti orgánů, specifik léčby nebo vývoje. A podobně má svá specifika i vyšší věk, ať již jde o klesající orgánové funkce, laboratorní výsledky, psychologické nebo sociologické změny. Právě na ně musí reagovat i lékařská péče, protože starý pacient má jiné potřeby a musí se k němu přistupovat jiným způsobem a uplatňovat jiné nebo také „geriatricky modifikované“ vyšetřovací a léčebné postupy než u dospělé populace středního věku.

Na koho konkrétně tedy zaměřujete pozornost?

Geriatrie cílí především na geriatrické pacienty, což není automaticky každý starý člověk. Geriatrický pacient má specifické zdravotní potřeby. Jde primárně o lidi vyššího věku, zpravidla 75 a více, s vícečetnou nemocností, u nichž ty nemoci nebo vysoký věk mohou vést ke zhoršení soběstačnosti nebo minimálně je ohrožen ztrátou soběstačnosti při jakémkoli akutním onemocnění nebo užívá současně velké množství léků. A právě geriatr je vzdělaný v tom, jak takto komplexního pacienta léčit, aby jeho zdravotní stav stabilizoval, odvrátil rozvoj disability a symptomatologickou léčbou zamezil obtěžujícím zdravotním symptomům.

Mám se bát, že budu starý?

Mám se bát toho, že budu starý?

Stáří nezačíná až v 65 letech, ale už v dospělosti. Nebo alespoň příprava na něj. Záleží proto na tom, jaký má člověk naturel, jak moc je pro něj a jeho profesi důležité, že vypadá dobře nebo je fit. Záleží na rodinném zázemí, na koníčcích, zálibách a celkovém přístupu k životu. Tohle všechno ovlivňuje moment, kdy se ho začíná bát. Někdo se začíná bát s prvním šedivým vlasem, někdo s prvními brýlemi, někdo až s prvním infarktem. Někdo se nebojí a dokáže se s postupujícími změnami lépe vyrovnat. Je to vysoce individuální.

Záleží i na celkovém nastavení společnosti?

Pokud je společnost tzv. „age friendly“, tak se není potřeba stáří bát až do vysokého věku. Důležitá je příprava na stáří, která má začínat už v mládí. On to chce málokdo slyšet nebo si připustit, ale stejně se chováme i v jiných životních situacích. Budoucí rodiče se také předem připravují na příchod dítěte a připravují mu pokojíček nebo několik let intenzivně šetří na nové bydlení. Stejně tak je potřeba připravovat se na stáří.

Stáří přináší i nadhled, říká prof. Eva Topinková

Jak si má člověk ve stáří udržet veselou a zdravou mysl a pozitivní vnímání světa?

Je to hodně o osobnostní charakteristice. Někdo je otrávený životem už ve 20 letech a vydrží mu to až do smrti. Někdo je naopak už z podstaty pozitivní, ale když takový někdo není, tak se to těžko učí. Každému pomůže něco jiného. Jde spíše o to uvědomit si, co může člověk udělat, aby pro něj bylo stáří snesitelné a pokud možno příjemné.

Co je na stáří vlastně dobrého?

Na stáří není dobrého nic [velký smích – pozn. red]. Ale vážně. Možná to, že má člověk větší svobodu a o něco větší možnost se rozhodovat o tom, co skutečně chce a neřešit pouze to, co musí nebo by měl. Ale obecně fyzické i psychické síly ubývají a je potřeba se tomu přizpůsobovat. Možná má také člověk větší nadhled a lépe začíná rozumět životu i světu. Ale vy jste se mě vůbec nezeptal na to, jestli lidé chtějí žít věčně a jestli by chtěli mnohonásobně prodloužit život, a jestli i tohle v geriatrii umíme?

Nezeptal, protože předpokládám, že tuhle otázku dostáváte neustále dokola…

Je to samozřejmě zajímavé téma, ale zkusme si představit, že bychom žili třeba 300 let. Jednak na to společnost není vůbec připravená a principiálně s tím vůbec nepočítá. A hlavně, člověk už by stejně měl všechna svá poprvé za sebou – první rande, první pusu, první zaměstnání, první dítě a vše ostatní a najednou by člověku bylo 70 nebo 80 let a co dál? Nového nic, jen by člověk ještě 200 let chodil do práce? Lidský život vychází z modelu, který je na planetě už tisíce let. Myšlenka takovéto dlouhověkosti je nad rámec celé lidské zkušenosti, a i mojí představivosti.

Zvyšování věku odchodu do důchodu

Dovolte mi ryze aktuální otázku: Má se zvyšovat věk odchodu do důchodu?

Z mého pohledu je nepochybně dobré pracovat do co nejvyššího věku. Ať už na plný úvazek, na částečný úvazek nebo v nějaké jiné formě, například na bázi dobrovolnické činnosti. Člověk ve vyšším věku nemusí chodit do práce na 8 hodin, to by ani nebylo vhodné. Existuje však termín postupné penzionování, kdy se snižují úvazky, přechází se na méně náročnou práci, ale člověk zůstává aktivní a pro pracovní kolektiv potřebný, udržuje sociální kontakty. Obecně je pro důchodový a celý sociální systém asi důležitější, aby lidé v důchodu byli co nejzdravější. Zdatní a soběstační, a tak čerpali méně zdravotních a sociálních služeb, invalidních důchodů, příspěvků na péči, ošetřovatelskou a sociální péči, než to, že budou jen déle pracovat.

Máte na mysli něco konkrétního?

My vůbec neinvestujeme do preventivních programů, které by pomohly lidem nejen dožít se vysokého věku, ale dožít se a žít ve stáří ve zdraví. Aby v době, kdy je člověk ještě na živu, měl i co možná nejméně zdravotních omezení a co možná nejvyšší kvalitu života. Zdravý životní styl a zdravé stárnutí jsou klíčové.

Lze stanovit univerzální jednotný důchodový věk?

My jsme zvyklí mít tyto arbitrární hranice. Máme hranici pro věk, kdy nejpozději obdržíme občanský průkaz, kdy dovršíme dospělost, od kdy si smíme koupit alkohol nebo řídit auto. Stejně tak se dříve stanovil věk 65 let, od kdy se člověk považoval za starého. Tento věk se stanovil nikoli na základě zdravotních kritérií, ale socioekonomických. Hranice ve společnosti nastavujme i z pohledu bezpečnosti. Jistě by málokdo z nás chtěl letět letadlem, které řídí 80letý pilot. Nějaká pravidla tedy je nutné nastavit, ale jde o otázku primárně politickou. V geriatrii však z klinického pohledu dlouhodobě prosazujeme daleko vyšší věk pro určení toho, kdo je starý.

prof. Eva Topinková: Snesli bychom věk i 150 let

Zhruba před 30 lety se lidé dožívali v průměru 60–70 let. Dnes však nejsou žádnou vzácností ani 90letí lidé. Má i na tomto trendu zásluhu geriatrie?

Geriatrie je relativně malý obor a neovlivnila, tj. nesnížila, úmrtnost v dětském a středním věku, které se na prodloužení střední délky života nejvíce podílejí. Na tom má zásluhu především boj proti infekčním nemocem, zlepšení technologií, snížení kardiovaskulární úmrtnosti, delší přežití u onkologických pacientů nebo diabetiků. Prodloužení života jde na vrub obecně pokrokům v medicíně a pokrokům v hygieně.

Na jakou délku života je uzpůsobena naše tělesná schránka?

Ta je geneticky nastavena s ohledem na proces stárnutí, možnosti fungování orgánů a zachované adaptační schopnosti organismu. Obecně prodloužení lidského života by v současnosti orgány pravděpodobně snesly do věku cca 150 let.

Lidé dnes nejenže déle žijí, ale také déle pracují, co na to říkáte?

My se chceme dožít stáří, ale i ve stáří chceme být stále mladí, a i když jsme již staří, nechceme hned umřít. Dříve chodili lidé do penze v necelých 60 letech. To bylo v době, kdy průměrná délka dožití činila 70 let. Dnes činí průměrná délka dožití okolo 80 let. Ve stáří dnes oproti dřívějším dobám žijeme velmi dlouho. Není výjimka, že jako senior žiji 30 a více let.

• Jan Brodský, IPVZ
• Pozn. red.: Nezkrácený rozhovor s paní profesorkou je k přečtení na tomto odkazu.

—

prof. MUDr. Eva Topinková, CSc. je jednou z předních českých odbornic na geriatrii a gerontologii. Působí jako přednostka Kliniky geriatrie a interní medicíny 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dále je vědecká sekretářka České gerontologické a geriatrické společnosti a od roku 1998 vedoucí Subkatedry geriatrie v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

Profesorka Topinková je absolventkou Fakulty všeobecného lékařství – dnes 1. lékařské fakulty UK. Po studiu byla vědeckou interní aspirantkou v Biologickém ústavu FVL a nastoupila na III. interní kliniku VFN. Roku 2001 přešla na nově ustavenou Geriatrickou kliniku 1.LF UK a VFN, jejíž je od roku 2005 přednostkou.

Společně s docentem Jiřím Neuwirtem na 1. LF UK iniciovali výuku geriatrie ve studiu lékařství i nelékařských oborech. Díky jejímu úsilí se podařilo na UK od akademického roku 2001/02 prosadit ustavení samostatného interdisciplinárního doktorského studijního programu Gerontologie v rámci biomedicínských studií. A to jako prvního v Česku.

Působila v Mezinárodní asociaci gerontologie a geriatrie IAGG jako prezidentka Klinické sekce a v akademické radě Evropské geriatrické společnosti, pravidelně také přednáší. Je držitelkou Ceny Františka Běhounka, kterou uděluje ministerstvo školství za propagaci a popularizaci vědy.