„V Rumunsku jsem se rozhodl studovat, protože studium stomatologie tam patřilo k těm levnějším v Evropě.,“ říká v rozhovoru pro Zdravé Zprávy Zakaria Jawich [23], který před osmi roky utekl ze Sýrie do Česka.
A dodává: „Od kamenů až po duše lidí, kteří tam byli, a už to nelze vrátit zpět. Furt elektřina není. Voda už je a internet taky, ale všechno je limitované. Peníze na platby už lidem nestačí, ale furt se doufá v to, že se situace bude lepšit.“
Zakaria Jawich se narodil v Sýrii, ale od roku 2016 žije se svými rodiči v České republice. Sýrii opustili kvůli válce. V rozhovoru se Zakym si tykáme, protože jsme chodili do stejné školy a dobře se známe.
Co by se stalo, kdybys v Sýrii zůstal?
Opravdu nevím a ani nechci nad takovou variantou přemýšlet, protože bych asi nepřežil.
Chápu, a jak ses dostal až do Česka?
Přiletěl jsem legálně letadlem poté, co jsem dostal vízum. Měl jsem namířeno do Česka, protože jsem tady měl příbuzné.
Co si zažíval při útěku?
Všechno možné. Než jsme se dostali do Čech letadlem, jeli jsme autobusem do Libanonu. Cesta z města Aleppo, odkud pocházím, do Libanonu normálně trvá kolem čtyř hodin, ale v ten den, kdy jsme odjížděli, trvala dvacet čtyři hodin, přesně.
Jak tedy vypadala ta cesta?
Odjeli jsme v šest hodin ráno a do Libanonu jsme dorazili v šest hodin ráno druhý den. Byl jsem s rodinou a nějakými lidmi v autobusu. Celou cestu jsem nemohl vůbec spát, bylo moc horko a furt jsme museli být připraveni, že se něco může stát. Jeli jsme přes fronty. Byl tam oheň, mrtví lidé, zničené domy, prostě vše, co by člověk nechtěl vidět. Pak jsme se dostali do Bejrútu a pak až další rok jsme dostali vízum.
Jako přechod z pekla do nebe, říká Zakaria
Potkal si na cestě nějaké lidi, co ti pomohli, nebo lidi, co ti spíše uškodili?
Ne, na cestě z Aleppa do Libanonu každý byl sám za sebe. Jinak z Libanonu do Česka jsme letěli letadlem. A to už byla cesta v pohodě.
Co se ti honilo hlavou, když si opouštěl svou zemi a přicházel do nové?
Nová zkušenost, čistý vzduch, klid, všechno pro mě bylo úplně jiné, jako kdybych přicházel z pekla do nebe. Takhle bych popsal moje první pocity. Myšlenky jsem měl takové, že chci ze sebe udělat svou nejlepší verzi a dokázat všem, co umím a učit se ten jazyk, češtinu, co nejrychleji.
Umíš už celkem dobře česky, jak ses to naučil?
Neřekl bych, že umím plynule česky, ale sám jsem se učil. A ještě mi pomohla moje učitelka na češtinu.
Co děláš teď?
Teď studuji stomatologii v Rumunsku. Jsem v 6. ročníku. Dokončil jsem Cermat [Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, jehož základním úkolem je organizace a hodnocení maturitní zkoušky, pozn. red.]. V Česku jsem chodil i na střední školu.
Proč studuješ stomatologii v Rumunsku, proč ne v Česku?
V Rumunsku jsem se rozhodl studovat, protože studium tam patřilo k těm levnějším v Evropě. V Česku jsem zkusil dělat přijímací zkoušky na různé fakulty, ale neměl jsem štěstí, potřeboval jsem více času se učit a čas moc nemám a nechci ho ani ztratit.
Jak se ti žije a studuje v Rumunsku?
Žije se mi tam dobře, mám kamarády, lidé jsou společenští. Na koleji to není tak moc dobré, ale dá se to. S učením to taky jde, občas i pracujeme na pacientech v rámci praxí.
Jaké jsou tvé plány do budoucna, co se týče vzdělání?
Chci zakončit studium a pak pracovat v Česku jako stomatolog a pomáhat lidem.
Do Sýrie pak přišli cizinci a všechno bylo horší
Jak bys tedy shrnul situaci v Sýrii?
To, co se tam stalo, se nedá shrnout. To by potřebovalo minimálně knihu, podle toho, co jsem viděl.
Jak to celé začalo?
Byly nejdřív protesty v některých městech, které chtěly změnu, pak se k těmhle protestům přidali lidé ze zahraničí, kteří měli zbraně a začali střílet na policii a v tu chvíli se ta situace začala horšit. Pak se přidali Američané a situace byla čím dál tím horší.
Jak dál se vyvíjela situace?
Lidé byli bez elektřiny, bez vody, bez internetu. Rakety a bomby létaly všude, vstáváš ráno a nevíš, jestli přežiješ zbytek dne, lidé byli bez kontaktu s lidmi zvenku i zevnitř, totální izolace ze společnosti. Válka je až doteď aktivní, ale už nejsou tak moc aktivní fronty. Situace se poslední dobou začala měnit. Sousední státy začaly v Sýrii znovu otevírat své ambasády. A teď se vrací, zlepšují, i vztahy se státy EU.
EU se dostává pod tlak žadatelů o azyl. Největší nápor je v SRN
Jak to vypadá v Sýrii teď?
Sýrie, která je teď, už není Sýrie. Sýrie je nyní šedivá země. Život tam už nemá chuť. Člověk neví, jak dlouho ještě přežije, hodně lidí chce Sýrii opustit. Všechno bylo zničeno. Od kamenů až po duše lidí, kteří tam byli, a už to nelze vrátit zpět. Furt elektřina není. Voda už je a internet taky, ale všechno je limitované. Peníze na platby už lidem nestačí, ale furt se doufá v to, že se situace bude lepšit.
O návratu tedy, předpokládám, neuvažuješ?
Bohužel, nemám to v plánu. Není důvod, proč se vrátit, když tam už nic není.
Co je příčinou rozvratu země?
Zemi jsme si rozvrátili sami našima rukama, pak k nám přijeli cizinci z celého světa a zhoršili to celé…
Lidé dál odcházejí ze Sýrie kamkoliv, kde je klid
Ty si zamířil do Česka, mnoho Syřanů ale míří do Německa. Stále to platí?
Odešli a odcházejí kamkoliv, kde byl a je klid a kde byli a jsou přijímáni. My jsme si vybrali Česko, protože tady měl táta trvalý pobyt a přes něj jsme se mohli ozvat. Ne všichni Syřané odcházejí s rodinami.
Jaké byly tvé první dojmy po příchodu do České republiky?
Hodně přírody všude, všechno zelené, čistý vzduch, klid. Prostě takový ten základ, který by si každý člověk přál.
Bylo těžké se tady adaptovat na život?
Ne, nebylo to těžké. Adaptoval jsem se rychle, jazyk jsem se učil rychle a za krátkou dobu jsem mohl ukázat, jaký jsem.
A co kulturní rozdíly?
Kulturních rozdílů je hodně. Náboženství je jedním z nich, jídlo taky, je velký rozdíl mezi kuchyní u nás a tou u vás. A lidé tady nejsou tak společenští a otevření jako u nás.
Když nejsou lidé u nás podle tebe tak společenští, jak tě přijali?
Češi mě přijali pozitivně. Bylo hodně Čechů, kteří mi pomohli adaptovat se do společnosti, hlavně moje učitelka na češtinu, bez ní nevím, co bych dělal. Překážky ohledně komunikace se společností trochu byly, protože lidé nejsou tak otevření k novým lidem a novým věcem, hlavně cizincům.
Jak moc je pro tebe důležitá víra?
Víra je důležitá část mého života, ale to je věc mezi mnou a bohem jenom.
Poté, co člověk zažije válku, je svět jiný…
Jak se změnil tvůj pohled na svět poté, co si zažil válku?
Svět vidím jinak než dříve. Vím, co chci dělat, vážím si toho, co mám, jsem spokojený se vším, co mám, kdykoliv. Obecně problémy, na které si lidé stěžují každý den, tak pro mě jsou už normální věci. Když se mi něco špatného stane, tak vždycky v tom vidím to dobrý, nebo to beru jako něco, co bude pak dobrý do budoucna pro mě nebo lehčí v životě. Vždy se zvednu, když padám, a snažím se furt být lepší ve všem, co dělám.
Chybí ti u nás něco, je něco, na co si vzpomeneš?
Jídlo mi chybí nejvíce a moji kamarádi.
Jakou radu bys dal lidem, kteří jsou v podobné situaci, jako jsi byl ty?
Nikdy neztrácet naději, vždy bude lépe. Je důležité být pozitivní. Když to někdy nejde, tak problém není často v nich, ale spíše v tom prostředí, ve kterém jsou. Vždy jsou lepší příležitosti jinde, ale musíme vynaložit úsilí, abychom se tam dostali.
Kam a jak teď utíkají Syřané?
Lidé chtějí žít. Utíkají kamkoliv, kde je klid a kde můžou přežít.
