Odchod z dětského domova a vstup do samostatného života uvrhne mnohé z mladých dospělých na okraj společnosti. A není divu. Často jim chybí pevné zázemí, práce, a tedy i peníze. Co jim ale chybí vůbec nejvíce, je podpora rodiny.
Mladých dospělých ve věku od 18 do 26 let, kteří strávili část života v ústavním zařízení a prošli si nebo procházejí osamostatňováním, je u nás bezmála 5 600. Uvádí to analýza projektu Neviditelní. A většina z těchto mladých lidí bez pevné rodiny se pohybuje při přechodu z dětského domova do reálného života doslova na tenkém ledě. Shánějí práci, bydlení a někoho, kdo by jim v nové roli poradil. Toho se jim často ale nedostává.
„I přestože dětský domov není ideální prostředí a nejideálnější by bylo mít milující, hezkou rodinu, tak v rámci možností byl domov nejlepší věc, která mě v životě potkala,“ říká jednadvacetiletá zatím ještě studentka Klára ve videu projektu Neviditelní.
I Kláru brzy čeká osamostatnění, tedy opuštění dětského domova. A jak říká, odchod z dětského domova jí už teď znepokojuje. Říká, že ji dokonce “docela děsí”.
„Bojím se, že dopadnu jako moji rodiče, že si pokazím celý život, ale i si věřím, že to zvládnu,“ říká.
Přechod z dětského domova do života
Obavy mladé Kláry, která vyrůstá od svých 12 let v ústavní péči podobně jako její dva sourozenci, jsou docela namístě. Čeká ji i ostatní mladé dospělé z dětských domovů těžká životní zkouška, kdy bude muset řešit hlavně existenční zajištění. Což je dnes velký problém i pro děti z fungujících rodin se zajištěným bydlením.
„Většina mladých dospělých, kteří opouští dětský domov, disponuje pouze jednorázovým příjmem. Jde o takzvané odchodné ve výši 15–25 tisíc korun. To je částka, z níž ve větších městech v dnešní době člověk zaplatí sotva nájem,“ říká k výbavě mladých dospělých po opuštění ústavního zařízení Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz [CETA].
Tito mladí lidé po opuštění dětského domova, to buď po dosažení zletilosti, nebo po ukončení studia do věku maximálně šestadvaceti let, prakticky ze dne na den tak řeší především to, jak vše ufinancovat.
„A ne všichni mají k tomuto úkolu dobrou výbavu v podobě finanční gramotnosti,“ vysvětluje Aleš Rod.
MPSV nyní řeší, kam umístí přes 400 dětí z kojeneckých ústavů
V ústavním zařízení dostávají děti a mládež omezené peníze. Často ani neví, jak fungují domácí rozpočty, a jak si peníze rozložit. Jak s nimi hospodařit. I když se v dětských domovech pořádají školení o finanční gramotnosti, realita je docela něco jiného, upozorňuje Rod. Mladí tak často i neuváženě utrácejí. Anebo ani netuší, že mohou v začátcích samostatného života požádat úřady práce o sociální podpory. Což dokládají nižší počty žádostí o různé formy sociální podpory u této skupiny lidí.
„Mladí dospělí na ně mají sice často nárok, ale administrativní náročnost spojená s vyřizováním je nad jejich síly,“ vysvětlují důvody zástupci spolku Neviditelní.
Kde najít bydlení po odchodu z dětského domova
Vedle pracovního uplatnění řeší mladí dospělí po opuštění dětského domova také bydlení. S výbavou, se kterou ústav opouštění, si totiž nemohou dovolit ani sdílený pronájem. Natož samostatnou bytovou jednotku.
„Jedním z největších mýtů o dětech z dětských domovů je to, že se jedná hlavně o sirotky. Naprostá většina těchto dětí svou biologickou rodinu má. Ta se často začne ozývat ve chvíli, kdy mladý dospělý opustí brány dětského domova. Přičemž dotyčnému nabízí domnělé zázemí i v podobě místa k bydlení,“ říká ředitelka Dejme dětem šanci Michaela Chovancová.
Jedním dechem ale dodává, že zkušenosti ukazují, že většina z těchto rodin těmto mladým dospělým pevné zázemí nezajistí.
„Také proto nabízíme mladým dospělým bydlení v takzvaných sdílených startovacích bytech,“ vysvětluje.
Startovací nebo takzvané cvičné byty mají i samotné dětské domovy. To proto, aby se v nich dospívající naučili alespoň částečně vést domácnost a jejich přechod do ostrého života byl zdárnější. Ovšem po opuštění domova hledají mladí dospělí podporu v oblasti bydlení už velmi složitě. Podporu v podobě dostupného bydlení by jim měl nabídnout především veřejný sektor, tedy stát.
„Zatímco do podpory zaměstnávání mladých dospělých po odchodu z dětských domovů se může výrazně zapojit soukromý sektor, v oblasti bydlení vidíme významný potenciál ve spolupráci s veřejným sektorem. To hlavně s municipalitami,“ říká Aleš Rod.
Upozorňuje, že nejde o to, aby stát začal obratem stavět takzvané sociální byty. Postačilo by podle něj začít více, ideálně okamžitě, spolupracovat s obcemi a městy.
Veronika Táchová
