Epidemiologové, vakcinologové, praktici i další nejen lékařské odbornosti hořekují nad tím, že se česká společnost nechce očkovat. Je tomu ale opravdu tak, jak tvrdí?
Na včerejším [27.4.] semináři Asociace inovativního farmaceutického průmyslu [AIFP] první místopředseda Sdružení praktických lékařů Michal Bábíček vyjmenoval tři důvody, které podle něj stojí za nezájmem Čechů o doporučená očkování. Od vakcinace podle něj Čechy odrazuje politický postoj zaměřený proti současnému politickému režimu, důvěra v dezinformace šířících se ve virtuálním prostoru a špatné zkušenosti s očkováním z minulosti. To ve smyslu ještě ne tak dokonalým očkováním, jako máme dnes.
Copak lékaři neví, jak to v Česku chodí?
S vyjmenovanými překážkami ale nelze jednoznačně souhlasit. Proč? Stačí jen krátce nahlédnout do životů běžných lidí. To znamená vědět, jak v praxi doslova bloudí, hledají a mnohdy i nedůstojně prosí o služby v primární péči, do níž náleží i očkování.
Život v Česku ukazuje, že nikoli politické postoje, dezinformační kampaně či nedobré zkušenosti, ale nedostupná zdravotní péče stojí lidem v cestě k tomu se nechat proti nemocem naočkovat a včas i přeočkovat. Stalo se totiž běžným zvykem, který už ani nikoho nepřekvapuje, že k praktickému lékaři se ani jeho registrovaný pacient, natož pak neregistrovaný, nedostane bez objednání. Pro objednání se mu ale musí nejprve dovolat. A už jen to, jak ukazuje praxe, je problém. Ráno, dopoledne, v poledne ani odpoledne v ordinaci telefon většinou nikdo nevezme. To není nic výjimečného. Není proto divu, že taková praxe mnohé zájemce od očkování odradí a raději na něj zapomenou.
Absolutně odříznutí od možnosti nechat se naočkovat jsou pak lidé neregistrovaní u praktického lékaře. Sehnat volné místo u něj se dnes stává téměř nemožné nejen v regionech tím známých. Jako jsou pohraniční oblasti či severní část České republiky. Je to problém třeba i v okresech Středočeského kraje, kde ještě donedávna nebyla potíž kdykoli přejít z ordinace jednoho praktika do jiné.
Obraťte se na svou zdravotní pojišťovnu. Ano, jistě…
Ano, je pravda, že pokud český pojištěnec nemá registrovaného praktika, má se obrátit na svou zdravotní pojišťovnu, která má povinnost mu jej zajistit v dojezdové vzdálenosti 35 minut od bydliště. Další pravda ale také je, že od zdravotní pojišťovny dostane takový pojištěnec seznam praxí v okolí svého bydliště s tím, ať si je obvolá. A sám se dopídí, která z ordinací ho vezme do péče, a tedy i naočkuje. Tak se docela běžně děje, že ho žádný z praktiků, to třeba i v delší než pětatřicetiminutové vzdálenosti, nevezme. A není řeč o tom, že ne každý má kvůli pracovnímu vytížení na takovéto kratochvíle s telefonem čas.
Samozřejmě, je tu ještě další možnost, jak se dostat k tolik doporučovanému očkování. Tou je návštěva očkovacího centra, která už fungují podstatně pružněji. Na internetu si zájemce vybere konkrétního poskytovatele, nemoc, proti které se chce nechat očkovat a v kterém místě. Přičemž se mu obvykle zobrazí i cena za jednu dávku léčivé látky a případná úhrada z veřejného zdravotního pojištění. Problém ale je, že taková očkovací centra fungují buď ve fakultních nemocnicích, nebo soukromých zařízeních, tedy většinou jen v několika největších městech republiky. Lidé z menších měst, o těch z odlehlých regionů ani nemluvě, mají i v takovém případě smůlu a na očkování zase raději rezignují.
Očkovací e-průkaz, který není, i když by už mohl být
Další překážkou v dostupnosti očkování je nekonečná absence jednoduše fungujícího a dlouho slibovaného elektronického očkovacího průkazu. Právě do něj by se lidé mohli kdykoli podívat, aby věděli, kdy se a proti čemu naposledy očkovali. Takový e-průkaz by je ideálně i sám upozornil na nutnost přeočkování. Zároveň by s ním získali dobrý přehled o nabízeném očkování, ve kterém se za stávající situace z pacientů orientuje jen málokdo. Jenže tento e-průkaz, byť se o něm mluví už roky, stále dostupný není. Aktuálně se čeká na to, až ministerstvo zdravotnictví dá pokyn k jeho spuštění.
Avšak opět, pokud by tu byl nakrásně i tento e-průkaz už zítra. K čemu nám bude, když dobře nefunguje síť s nabídkou primární zdravotní péče. Lidé bez lékaře se totiž jen těžko sami naočkují.
Očkování v lékárnách šlo rychle k ledu
V diskuzích o očkování se v posledních letech stále častěji objevovala nabídka rozšíření podávání některých vakcín v lékárnách. I ty jsou stejně jako ordinace praktických lékařů či prostory očkovacích center zdravotnickými zařízeními. Lidé, kteří toto v průzkumech jednoznačně vítají, ale mají zase smůlu. Návrh vzal rychle za své. Paradoxně se proti němu nejvíce stavěli právě praktičtí lékaři. A to přesto, že není dne, aby si nestěžovali na svou přetíženost a není dne, aby si nestěžovali na to, jak nízká je v Česku proočkovanost. Přitom v západních zemích Evropy, jako je Británie či Irsko, na jejichž systémy se odborníci v Česku tak rádi odvolávají, už v lékárnách léta běžně očkují. I zemí kolem nás, kde očkují lékárníci, je mnohem více.
Co z toho plyne? Plyne z toho to, že házet vinu z nízké proočkovanosti v Česku na pacienty není spravedlivé. Stejně jako není spravedlivé požadovat po pojištěncích pravidelnou měsíční úhradu zdravotního pojištění pod hrozbou nemalého penále a nenabídnout jim oproti tomu alespoň základní zdravotní péči. Třeba tu ve formě úhrady očkovacích látek, kterými by jistě většina pojištěnců nepohrdla. To ale jen za předpokladu, že by jim je měl, kdo podat.
Veronika Táchová
