Domácí hospice chybí v polovině českých okresů. Rozšíření terénní paliativy brání vysoké požadavky na týmy pracovníků v regionech, které jsou ale nutné pro získání smlouvy se zdravotními pojišťovnami.
Síť lůžkových hospiců v současné době odpovídá poptávce. V žádném z regionů ani městech se na volná lůžka nečeká. Pobytové zařízení, v němž personál pečuje o umírající, nyní vzniká i na Vysočině, kde jako v jediném kraji zařízení tohoto typu dosud chybělo.
„Víme to nejen z žité praxe, že dokonce nejsou žádné pořadníky, lůžek je tak akorát a nikde se na přijetí obvykle nečeká,“ potvrzuje prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče Robert Huneš.
Podstatně horší situace podle něj ale panuje u terénní paliativy, především pak na venkově. Až polovině obyvatelům z nich se nedostává služeb domácích hospiců. Potřeba je síť posílit zhruba o stovku hospicových týmů, to je zhruba o jeden na každý bývalý okres. Podle Huneše v Česku nyní funguje zhruba padesát takových týmů.
Vysoké požadavky na domácí hospice
Problém v rozšíření služeb terénní paliativy spatřuje Huneš jednoznačně v legislativě. Její nesplnění brání poskytovatelům v získání smluv se zdravotními pojišťovnami. Požadavky na odbornosti mobilní specializované paliativní péče stanoví Ministerstvo zdravotnictví [MZ ČR].
„Svými parametry, personálními a věcnými, je napasovaná na velkoměsto. Jsou tam tak vysoké personální požadavky, že na venkově není možnost takto veliké týmy udržet, protože se neuživí,“ vysvětlil.
Efektivní dojezdová vzdálenost za pacienty je podle něj do 30 kilometrů od sídla hospice.
Podmínkou pro mobilní hospic je 5,5 úvazku zdravotní sestry a 1,2 úvazku lékaře. Alespoň část úvazku lékaře musí navíc zastávat odborník na paliativní medicínu, kterých je ale nedostatek. Zdravotní pojišťovny pak mobilním hospicům platí pevnou částku za den ošetřování pacienta. Podle Huneše ale ve venkovských oblastech pacientů není tolik, aby se hospic s tolika pracovníky uživil.
Asociace proto podle něj ministerstvu zdravotnictví navrhovala, aby vznikla nová odbornost s nižšími personálními požadavky, vhodnější pro venkovské oblasti. Místo nedostatkových lékařů specialistů by podle něj domácí péči zvládal i zkušený praktický lékař.
Fakultám chybí výuka venkovského lékařství, říká David Halata
Další problém pro malé hospice podle něj přináší i úhradové mechanismy zdravotních pojišťoven s limity na průměrných třicet dnů péče na jednoho pacienta.
„Když máte malou zdravotní pojišťovnu a řídce osídlené oblasti republiky, tak máte za rok jednoho, dva nebo tři pacienty této pojišťovny,“ říká s tím, že pokud se o jednoho pacienta stará tým třeba 80 dní, průměr to v malém počtu může velmi ovlivnit.
Možností, jak získat peníze navíc, podle Huneše mobilní hospice příliš nemají. Nabízejí některé související služby. Například půjčují domácí pomůcky, jako jsou polohovatelné postele, koncentrátory kyslíku nebo automatické dávkovače léků proti bolesti.
Péče o umírající v terénu není pro každého
Celou situaci v mobilní hospicové péči zhoršuje nízký zájem o tuto profesy ze strany zdravotných sester.
„Obecně ve zdravotnictví je to těžké, ale v domácí hospicové péči je to ještě těžší,“ vysvětlil.
Práce v mobilním hospici podle něj navíc není vhodná pro každého. Zdravotní sestra musí být zvyklá pracovat samostatně, ale také třeba dobře řídit auto.
„Práce tak lidsky náročná, emočně a psychicky, že mladý absolvent po škole není natolik vyzrálý, aby v takové branži mohl dělat,“ uvedl s tím, že ideální je alespoň desetiletá praxe v nemocnici u lůžka.
Paliativa není „jen“ péče o pacienta, který za pár dní zemře
„Výměnou za to dostanou podprůměrný plat,“ poznamenal Huneš.
Výsledkem nedobře nastavených podmínek pro terénní paliativu v regionech je podle Huneše to, že v Česku stále přes 60 procent lidí umírá v nemocnicích. Byť si většina z umírajících přeje strávit poslední dny života doma se svými blízkými.
„Neznám moc lidí, kteří nechtějí být doma až do konce,“ říká.
Umírání doma ale podmiňuje přítomnost někoho blízkého, kdo se o umírající osobu postará i v nezdravotnické oblasti. U ostatních lidí, včetně těch v takovém stavu, kde domácí péče nestačí, jsou pak vhodné lůžkové hospice. Nicméně jak Huneš podotýká, tak i v doprovázení umírajícího dochází v posledních letech k některým změnám.
„Když jsme začínali před 20 lety v našem lůžkovém hospici, tak si vzpomínám, že spousta našich pacientů měla na přistýlce někoho z rodiny s sebou, kdo je doprovázel,“ uvedl.
Dnes takový doprovod přichází nejvýše s jedním ze všech hospitalizovaných. Důvody jsou různé. Částečně vidí Huneš posun v tom, že polovina lidí je rozvedených, dříve byli vdané či ženatí. Další možností je to, že tito pečující se častěji starají o své umírající doma.
„V takovém případě by trend mohl vést k tomu, že by kamenné hospice pomáhaly spíše těm, kteří nemají nikoho, kdo by se o ně postaral, podobně, jako bylo jejich původní zaměření už ve středověku,“ říká závěrem Robert Huneš, který vede pobytový Hospic v Prachaticích.
–ČTK/RED–
