Od rekonstrukce historické lékárny U zlatého hada v Praze uplynulo právě deset let. Její mobiliář je nejstarším dochovaným lékárenským vybavením v metropoli.
Lékárna U zlatého hada na Národní hned naproti obchodnímu domu Máj trochu klame funkcionalistickým průčelím, ale za dveřmi se skrývá mnohem hlubší část historie.
Funkční lékárny s historickým, nebo i dokonce jen historizujícím nábytkem bychom dnes v Praze spočítali na prstech dvou rukou a nepočítali bychom přitom ani do desítky. V celém Česku je jich dvacítka. Přitom atmosféra v nich je jedinečná.
V lékárně na Národní ji podtrhují krásné detaily. Jsou to dřevěné imitace kožených pásů jako lem regálů, kde najdeme vzácné stojatky z porcelánek v Lokti a Březové nebo i hyalitové z buquoyské sklárny v Nových Hradech, nádherné hodiny a skutečná perla – tára [lékárenský pult, pozn. red.] zdobená intarzií plaza, jehož jméno lékárna nese: U zlatého hada.
Vybavení ale pochází z mnohem starší apatyky, která se nacházela v Železné ulici na Starém Městě. Tehdy ale nesla ještě jméno U zlatého medvěda.
Když se lékárník stěhoval do Nového Města, vzal si mobiliář s sebou. To nakonec nebylo nic neobvyklého. Vznik vybavení lékárny se datuje do roku 1834, zatímco dům na Národní [tehdy Ferdinandově] třídě je o 78 let starší. Na svou dobu to byla moderní stavba, dole měla prostor pro obchod a pro banku. Ten obchodní si pronajala právě lékárna.
Portál se měnil do 2. světové války dvakrát, naposledy ve třicátých letech, úpravy se připisují Otto Rothmayerovi, žákovi Josipa Plečnika. Pak přišly další rekonstrukce, za socialismu se průčelí lékárny dočkalo na svou dobu luxusnějšího provedení v nerezu. Což asi tenkrát byla hranice možného, ale bez přílišného respektu k historii. A tak lékárna zůstala U zlatého hada i do doby, než ji převzal Dr.Max.
Až pod touhle značkou se lékárna U zlatého hada znovu přiblížila své předválečné vizáži. Lékárna vypadá už na první pohled jinak než standardní pobočky sítě Dr.Max. Když česká lékárenská jednička prostory získala, rozhodla se k velkorysé rekonstrukci. Škarohlídi přitom tenkrát vyslovovali obavy, že řetězci bude historický inventář na obtíž a že ho složí raději na půdu a doporučovali, aby ho převzalo lékárnické muzeum v Kuksu. Obavy se ale ukázaly jako absolutně liché.
Víc než jen rekonstrukce lékárny U zlatého hada
Po začlenění do sítě Dr. Max by bylo možné pouze respektovat památkovou ochranu, které se od února 2010 vybavení oficíny těší, ale nový [a současný] majitel se rozhodl k razantnějšímu kroku. Jednak se měl rozšířený prostor lékárny dovybavit replikami historického nábytku a historické podoby se mělo dočkat i průčelí, prakticky zničené „renovacemi“ v osmdesátých letech. Rekonstrukce byla svěřena letitému profesionálovi v oboru, architektu Michalu Flašarovi [viz níže].
Významnou část dnešní lékárny zabírala dlouho kancelář vedoucího lékárníka s neprůhledným sklem do ulice. Jednak to nebylo hezké a ubíralo to i prostor pro pacienty. Ze dvou vchodů, které tu kdysi byly, se do rekonstrukce zachoval jen jeden, ale nový nájemce se rozhodl kancelář zrušit a ten původní vstup obnovit.
„Dva vchody usnadňují pohyb pacientů a dispozičně to vyhovuje líp i potřebám moderní lékárny,“ vysvětluje architekt Flašar.
„Provoz při rekonstrukci byl šílený. Během týdne byla sice zeď dole, ale za cenu centimetrové vrstvy prachu úplně všude. Zavřeli jsme však jenom na měsíc,“ vzpomíná tehdejší vedoucí lékárnice Barbara Bažantová.
V oficíně přibyla i další tára – replika té staré, dílo šikovných truhlářů z Pardubic. Jde o něco, co opravdu neuhodí do očí, jenže v tomhle případě by si lepší vysvědčení tvůrci asi mohli sotva přát. Když přijde na věc, člověk najednou zjistí, že řemeslný um je u nás stále na velmi vysoké úrovni.
„Srovnejte si to třeba s Amerikou,“ vybízí Michal Flašar a dodává: „Na našem kontinentu má lékárenství hlubokou tradici. Lékárny tu vznikaly už v ranném středověku jako součást klášterů. Pak začaly vznikat první apatyky s překrásnými interiéry; měly svou atmosféru a velkou uměleckou hodnotu. Tak tohle, co v té Americe nikdy neměli, se u nás po válce nelítostně likvidovalo. Zmizel tak kus historického dědictví. Proto je pro mě oficína na Národní tak důležitá. Protože podtrhuje délku tradice naší farmacie a nám se dostalo té cti na ni navázat. A to by bez velkorysého investora nešlo.“
Co zůstalo takřka beze změny, je prostor v nízkém mezipatře, kde se kdysi sušily byliny, i když jejich vůně už se dnešními lékárnami neline. Druhá tára a za ní stojící replika repozitoria od truhlářských mistrů z Pardubic přišla na víc než půl druhého milionu.
„Víte, interiéry, to je často jen dočasná záležitost, ale tady doufám, že vydrží,“ říká architekt.
Napodobit nábytek byl ale podle všeho menší oříšek než přiblížit se předválečnému vnějšímu vzhledu lékárny.
„Ta celoskleněná výloha musel být už v době svého vzniku v sedmatřicátém obrovský problém,“ podotýká Flašar s tím, že dvě firmy to tenkrát vzdaly, teprve třetí uspěla.
„Tenkrát tam nechtěli žádné dělící prvky. Tehdy ovšem pracovali s jednovrstvým sklem. Což dneska už nejde, krom jiného kvůli tepelné izolaci. Takže náš portál vypadá trošičku jinak. Osazování výlohy nebylo vůbec snadné, seděl jsem ten den nahoře v Máji a chvílemi si raději zakrýval oči. Šli jsme na hranici možného a podruhé bych si na to možná už netroufl. Bylo to technicky nesmírně náročné,“ dodává.
Kámen, který portály a výklad obklopuje, byl další problém. Obklad fasády sehnali restaurátoři už použitý, aby opticky dobře zapadl. Kameník se prý musel několikrát vracet, aby odstín seděl.
Ale nakonec se povedlo všechno a Praha je díky tomu o jednu krásnou lékárnu bohatší, i když režim v ní má svá specifika. Památkově chráněné šuplíčky třeba nelze označit vysvětlujícími štítky. Uložit do nich přípravky podle běžného systému také není možné. Logika je tu tak oproti ostatním lékárnám sítě ojedinělá. To ale pacienti nevidí. Když vstoupí, s obdivem se rozhlížejí. A protože jde o centrum metropole, často jde i o cizince, kteří tady nenadále narazili na památku, o niž se žádný bedekr ani aplikace nezmiňuje. To ale nevadí – důležité je, že tu najdou pomoc, kterou hledají.
Hledání ztraceného času
Díky úsilí archivářky Národního památkového ústavu Markéty Seidlové se podařilo najít mnoho obrazových dokladů toho, jak v historii lékárna U zlatého hada na Národní třídě vypadala. V ústavních dokumentačních fondech nalezla i snímek původního klasicistního průčelí, kde lze nad vchodem ještě přečíst jména magistrů Vladimíra Práchenského a Alexandra Bartha, majitelů, kteří o přestěhování na Národní svého času rozhodli.
Na další fotografii vidíme osazování parteru výlohou v sedmatřicátém, jak o něm mluvil architekt Flašar. Těžko říct, zda muž zírající skrz otvor čekající na nový výklad je jen okounějící kolemjdoucí, anebo stavební dozor. Za ním, v místě, kde za socialismu vyroste obchodní dům Máj, zeje ještě proluka.
Jiná fotografie zachycuje stejnou situaci, ale pozadí tvoří projíždějící souprava tramvají. A my najednou vidíme, že přímo před lékárnou byla tehdy zřízená refýž. Dnes je nejbližší ve Spálené ulici, anebo až u Národního divadla.
Další snímek zachycuje už hotový vstup po přestavbě v sedmatřicátém. Slogan vedle postavičky sněhuláka prozrazuje, že fotograf zmáčkl spoušť na prahu zimy.
Ve vitríně lze spatřit reklamu na přípravek Roga Hormon, což musel být úplný zázrak. Sliboval totiž, že jako preparát obsahující pravé sexuální hormony ze žláz mladých zvířat dodá tělu veškeré látky, které potřebuje k odstranění pohlavní slabosti a krom toho si ještě poradí s vráskami, zpevní tělo a dodá svěží vzhled. Na obrázku pořízeném za protektorátu, kde českému označení „lékárna“ předchází německé „Apotheke“, už vitrína chybí.
Jinde už je té lékárničiny o trochu víc. Na fotce z interiéru – rovněž z období okupace – je vidět smaltovaný štítek s nápisem Respharma. Takto byly označovány přípravky, které se zhotovovaly v souladu s českým [a za války samozřejmě i německým] lékopisem, jak říkají lékárníci, „magistraliter“.
Tím, že se lékárna přihlásila ke značce Respharma, garantovala kvalitu léčivých přípravků ve svém sortimentu. Zároveň se distancovala od nabídek všelijakých podvodníků, kteří se na nemocech lidí chtěli přiživit bez špetky etiky i odbornosti. Samozřejmě šlo i o obchodní, dnes bychom řekli marketingový tah.
Michal Petrov
