Lékárníci používali rozemleté mumie pro jejich údajné léčivé schopnosti už ve 12. století. Předepisovali rozemleté lebky, kosti a maso k léčbě všemožných nemocí od bolestí hlavy po zmenšení otoků nebo dokonce proti moru.
A po dalších 500 let zůstaly mumie jedním z doporučovaných léků. Obliby mumifikovaných těl si v článku „Why did people start eating Egyptian mummies? The weird and wild ways mummy fever swept through Europe“ na serveru The Conversation všímá profesor Marcus Harmes University of Southern Queensland.
Podle něj ale ne všichni byli o léčivých schopnostech mumií přesvědčeni. Královský lékař Guy de la Fontaine vážně pochyboval, že Mumia je užitečný lék. Navíc v roce 1564 viděl v Alexandrii padělané mumie vyrobené z mrtvých rolníků a uvědomil si, že lidé mohou být podvedeni – a ne vždy konzumovali pravé starověké mumie.
Tyto padělky ovšem dokazují důležitou věc. A totiž to, že existovala neustálá poptávka po mrtvé tkáni, která se používala v lékařství, a kterou nabídka pravých egyptských mumií nemohla uspokojit. Lékárníci a bylinkáři vydávali léky z mumií ještě v 18. století.
Víra, že mumie jsou schopné léčit nemoci, vedla lidi po staletí k vnitřnímu užívání něčeho, co chutnalo skutečně příšerně. „Mumia“, produkt vytvořený z mumifikovaných těl, byla „léčivá látka“, kterou po staletí konzumovali bohatí i chudí, k dostání byla v lékárnách a vznikala z částí mumií přivezených z egyptských hrobek do Evropy.
Zájem byl o egyptské mumie
Konzumaci mumií nejprve poháněla víra, že rozemleté lidské ostatky a tinktury z nich vyléčí cokoli od dýmějového moru po bolest hlavy. A pak ji nahradily makabrózní představy lidí z viktoriánské éry o tom, jak vypadá správná zábava po večeři. Tak nebo onak, ovázaná těla starých Egypťanů byla předmětem fascinace od středověku až do 19. století.
Ne všichni lékaři si mysleli, že suché staré mumie jsou nejlepší lék. Někteří lékaři věřili, že čerstvé maso a krev mají vitalitu, kterou dávno mrtví postrádají. Tvrzení, že čerstvé je nejlepší, přesvědčilo i ty nejvznešenější šlechtice. Anglický král Karel II. Stuart užíval po záchvatu mrtvice v roce 1685 léky vyrobené z lidských lebek. A až do roku 1909 lékaři běžně používali lidské lebky k léčbě neurologických onemocnění.
Pro královskou a společenskou smetánku se konzumace mumií zdála být královsky vhodným lékem, protože lékaři tvrdili, že mumie se vyrábí z faraonů. Královská rodina jedla královskou mumii.
A dále: Napoleonova první výprava do Egypta v roce 1798 vzbudila v Evropě zvědavost a umožnila cestovatelům 19. století přivážet z Egypta celé mumie, které byly v Egyptě zakoupeny na ulici.
První rozbalovací akce měly přinejmenším nádech lékařské úctyhodnosti. V roce 1834 chirurg Thomas Pettigrew rozbalil mumii na Královské chirurgické fakultě. V jeho době se pitvy a operace konaly už docela veřejně a toto rozbalování bylo jen další veřejnou lékařskou událostí.
Mumie jako zábava boháčů
V 19. století už lidé neužívali přípravky z mumií k léčbě nemocí. Pořádali ale „rozbalovací večírky“, na kterých se egyptské mrtvoly rozbalovaly pro pobavení na soukromých večírcích. Hostitel, který dokázal rozbalováním pobavit publikum, byl dost bohatý na to, aby mohl vlastnit skutečnou mumii.
Vzrušení z pohledu na vysušené maso a kosti, které se objevily po sundání obvazů, znamenalo, že se lidé na tato rozbalování hrnuli, ať už při večírcích pořádaných v domácnosti, nebo v sále učené společnosti. A díky vydatnému popíjení alkoholu bylo publikum hlučné a vděčné.
Rozbalování mumií skončilo s nástupem 20. století. Makabrózní vzrušení začalo mít nálepku nevkusu a nevyhnutelné ničení archeologických pozůstatků vyvolávalo spíše politování.
Žádný seriózní archeolog by mumii nerozbalil a žádný lékař by ji nedoporučil sníst. Lákadlo mumií ale dodnes zůstává silné. Stále jsou na prodej, stále se využívají a stále jsou zbožím. Vždyť černý trh s pašováním starožitností – včetně mumií – má v současnosti hodnotu asi tři miliardy dolarů [cca 70,5 miliard korun].
–ČTK/DNA–
