Sestra s 60letou praxí vypráví, jak fungovaly umístěnky

Na zítřek [12.5.] připadá Mezinárodní den sester a ošetřovatelství. Připomeňme si výročí vzpomínkami Marie Adamusové, jedné z nejdéle sloužících sester v Česku. Byť je paní Marie již 18 let v penzi, stále vypomáhá v nemocnici.

Paní Marie Adamusová pomáhá kolegyním a kolegům v Nemocnici Agel Třinec-Podlesí na neurologické ambulanci a rehabilitaci.

„Stále platí, že ke každému pacientovi, který přijde do nemocnice, musí zdravotníci přistupovat stejně jak v minulosti. Je to pacient a zaslouží si maximální péči, ať má problémy jakékoliv,“ říká s přesvědčením Marie Adamusová.

Kamila Zikmundová je Sestra roku v ošetřovatelské péči

Doba se podle ní ale i změnila. Říká, že v minulosti byli pacienti pokornější a vděčnější. Což přisuzuje především tehdejší atmosféře, která nebyla dle jejích slov tolik uspěchaná.

„Vůbec ale nelituji, že jsem do zdravotnictví šla. Práci v něm musí mít člověk rád. Nemůže ji brát jen jako zaměstnání. Tato práce mi hodně dala. Člověk při této práci získá přehled o všem, rozšíří si obzory. A pokud chce v oboru pracovat, tak se musí pořád vzdělávat, školou nic nekončí,“ upozorňuje.

Jak to chodilo v minulosti, vzpomíná sestra Marie

Samotný počátek profesní kariéry paní Adamusové před více než 60lety má vlastně kořeny v přátelství. Původně totiž uvažovala, že by se stala sekretářkou. Ve 14 letech má dle ní jen málokdo jasnou představu o tom, jakou práci si vybrat.

„Avšak po vzoru kamarádky jsem si nakonec podala přihlášku na zdravotnickou školu. V roce 1960 jsem byla přijata na Střední zdravotní školu v Gottwaldově [dnes Zlín, pozn. red.] na obor zdravotní sestra,” vzpomíná Marie Adamusová.

Sestry získají praktické vzdělání i ve Zlíně a U. Hradišti

V roce 1964, hned po škole, nastoupila čerstvá absolventka na chirurgické oddělení Závodního ústavu národního zdraví [ZÚNZ] Třinec, který se nacházel v areálu Třineckých železáren. A to přesto, že je rodačkou z Holešovic na Kroměřížsku. Do severovýchodního kouta tehdejšího Československa totiž dostala takzvanou umístěnku.

„Tehdejší umístěnka byl dokument, který obsahoval údaje vztahující se k umístění absolventů odborných, středních a vysokých škol do zaměstnání. Nastupovali tam, kde byl nedostatek pracovních sil. Díky umístěnkám měli absolventi škol a učilišť vždy zajištěno pracovní místo,“ vysvětluje paní Marie, jak fungovaly tehdejší umístěnky.

1. LF UK otevře nový obor – Všeobecné ošetřovatelství

Upřesňuje, že tehdy měla i na výběr. Mohla zůstat ve Zlíně. Řekla si, že chce ale „do světa“. Což v jejím případě znamenalo profesní přesun do Třince. Jakkoli si nejdříve myslela, že půjde do Frýdku-Místku.

„Tenkrát jsme ani nevěděly, kde Třinec je. Dnes se jezdí za hranice republiky, my jsme mohli jen za hranice krajů,” vysvětluje s tím, že k Třinci neměla vůbec žádný vztah.

Ale opět, pro Třinec se rozhodla i kvůli přátelství s kamarádkou, s níž čtyři roky studovala.

„Ve škole nám říkali, že musíme kvůli ubytování a dalším technickým věcem přijet tři dny před nástupem do práce. Tak jsme do Třince i přijely, ale nikdo nás nečekal. Byly jsme vykulené a tři noci jsme spaly na rehabilitaci na lehátkách, než nám sehnali ubytování.”

Až posléze se zjistilo, že obě sestry zamířily do nesprávné nemocnice. Tehdy v Třinci totiž fungovaly hned dvě taková zařízení.

„Šostřičko, pytečky herbatke,“ říkala pacientka

Začínající sestřičky dle Marie Adamusové nepřekvapovala jen změna životního stylu, který jim přinesl nástup do zaměstnání. Zarážela je i místní „rázovitá“ řeč.

„To jsme byly skutečně v šoku. Ze začátku byla pro nás místní řeč neuvěřitelná bariéra. V Třinci se mluvilo a stále mluví nářečím „po našymu“ a my jsme tomu vůbec nerozuměly. Přišla jsem na pokoj, a první, co mi pacientka říká: ´Šostřičko, pytečky herbatke.´ A má reakce: ´Prosím? Co si přejete?´ Pak jsem se ještě desetkrát zeptala, desetkrát jsem řekla, že nerozumím,“ vzpomíná sestra Adamusová.

Na cestě pomoci s Florence Nightingale

Nakonec se přání pacientky dovtípila, až když jí ho vedle ležící pacientka přetlumočila. Totiž, paní se chtěla napít čaje.

„Dnes už mluvím ´po našymu“ plynně,“ směje se paní Marie, která v ZÚNZ v Třinci nejdříve sloužila na chirurgickém oddělení a po mateřské pak na chirurgické ambulanci.

„Práce na chirurgické ambulanci byla pro mne velká škola. Ošetřovaly se úrazy jak lehké, tak těžké, spáleniny, vnitřní zranění, akutní příhody… Než přišel doktor na ambulanci, museli jsme si se vším poradit,” vypráví.

Spoluzakladatelka Klubu Marie

Na chirurgické ambulanci Marie Adamusová pracovala i po přestěhování se do Podlesí v roce 1985. O dva roky později přestoupila do mamologické ambulance Nemocnice Podlesí. Ta byla součástí chirurgické ambulance, a později také cévní ambulance.

V roce 1997 se spolupodílela s dalšími 18 ženami na založení Klubu MARIE, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Od roku 2005, kdy se klub rozšířil o dalších 22 členek, je jeho vedoucí.

Klub Marie sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu z regionů třinecka, jablunkovska a těšínska. Členky se pravidelně scházejí jednou do měsíce. Hlavním cílem klubu je pomáhat ženám ke zlepšení psychického a fyzického zdraví, k rychlejšímu pochopení a smíření se s nemocí i začlenění se po léčbě opět do běžného života.

Avšak nejen prací zdravotnice živa je. Marie Adamusová je také maminka dvou dcer a babička dvou vnuků: „Pokud se mě ptáte na můj volný čas, tak řeknu, že ten nejraději trávím s manželem na túrách v Beskydech.“

–DNA–