Značka MUDr na kandidátce funguje ve volbách téměř stoprocentně. Bílý plášť se u veřejnosti stále těší obrovské důvěře. Kdo jej nosí, má velkou naději, že ho lidé zvolí. Ale ani dobrý lékař nutně automaticky neznamená, že je i dobrý politik.
V nejvyšší politice je u nás zastoupeno kolem deseti procent lékařů, i když v populaci tvoří jen zhruba půl procenta. O takové vlivné lobby se může jiným vysokoškolským profesím jen zdát. Ať jsou to právníci, ekonomové, historici nebo manažeři. A často se stává, že lékař se díky kroužkování dostane do sněmovny i z nevolitelného místa na kandidátce.
Preferenční hlasy pomohly třeba lékaři ze záchranky v Olomouckém kraji Milanu Brázdilovi. Ze šestého místa poskočil až na vrchol kandidátky hnutí ANO. Dalším úspěšným skokanem byl primář novorozeneckého oddělení David Kasal. Ze čtvrté pozice postoupil na první místo kandidátky ANO v Pardubickém kraji. Oba poslancují i v tomto volebním období.
„Úspěch ve volbách je dán tím, že lékař je jedna z nejuznávanějších profesí v naší společnosti. Těší se přirozené autoritě, proto je voliči volí, a proto je politické strany s oblibou na kandidátky umisťují,“ vysvětluje pro ZdraveZpravy.cz Milan Kubek, prezident České lékařské komory [ČLK], která u nás zastupuje 57 tisíc lékařů.
A protože se lékaři těší důvěře voličů, politické strany právě na ně často sází. Mnoho z nich se v uplynulých třiceti letech prosadilo i v nejvyšších ústavních funkcích. Jmenujme Miroslava Macka [ODS] na postu místopředsedy federální vlády či Přemysla Sobotku [ODS], který byl dlouholetým a uznávaným předsedou Senátu. Případně vezměme pražské primátory – Pavla Béma [ODS], Bohuslava Svobodu [ODS] nebo Zdeňka Hřiba [Česká pirátská strana]. Lékaři byli a stále jsou i mezi hejtmany. Uveďme například Martina Kubu [ODS]. Ze sociálních demokratů pak Jiřího Běhounka, Davida Ratha či Miladu Emmerovou.
Lékařů jsou ve vysoké politice desítky
Dnes má Parlament České republiky celkem 18 poslanců a 11 senátorů, kteří mají před jménem titul MUDr., v minulosti jich ale bylo i více. Největší počet lékařů má ve svých řadách nejsilnější poslanecký klub hnutí ANO. Naopak žádný pak není mezi čtyřmi poslanci Pirátů. Zajímavé je, že SPD, kterou mnozí označují za extremistickou stranu, a proto dnes nesedí žádný její zástupce ve vedení sněmovny, má hned čtyři zákonodárce – lékaře. A dokonce i jednoho europoslance, bývalého ministra zdravotnictví a kontroverzního politika Ivana Davida [dříve ČSSD, nyní SPD].
V minulosti se do Bruselu ale dostali například Miroslav Ouzký, Milan Cabrnoch, Jaroslav Zvěřina [všichni ODS] a Zuzana Roithová [KDU-ČSL]. A podobná situace panuje v komunální politice. Mnohdy je v zastupitelstvech malých měst i několik lékařů, někdy dokonce všichni, kteří ve městě působí.
Vysokého procenta lékařů v politice si všímá i sociolog Jan Hartl. Podle něj tah lékařů do politiky spočívá ve vysoké společenské prestiži jejich profese. Podle Hartla je od politických stran velmi chytrý manévr nominovat lékaře. Voliče totiž zaujmou svou seriózností.
„Otázka je, kolik práce dá přesvědčit lékaře, aby do politiky šli. Záleží také na tom, co si od politiky slibují, jak v politice zúročí své dosavadní působení a lékařské zkušenosti,“ říká pro ZdraveZpravy.cz zakladatel STEM.
Také ale dodává, že titul MUDr. není vždycky záruka dobrého politika: „Myslím, že úspěšný lékař v politice je spíš výjimkou. Je třeba obecně ctěn za své dovednosti a zásluhy, ale pohybuje se v oblasti, kde většinou není doma.“
Dle něj to nic nemění na tom, že bude-li lékař uvažovat o vstupu do politiky, vždy se může opřít o to, že jeho profese, společenská vážnost, mu dopomůže k úspěchu.
Lobby lékařů v politice je silná. Politik lékař není výjimka
Deset procent zástupců medicíny v lavicích obou komor Parlamentu České republiky a další ve vládě, v krajích i komunální politice vytváří silnou lobby. Nabízí se otázka, zda to přináší nějaké výhody lékařskému stavu a zdravotnictví.
„Máme takový neformální poslanecko-senátorský klub, který jsem inicioval už před lety, členové se obměňují,“ prozrazuje prezident ČLK Kubek, jak se snaží vysokého zastoupení lékařů v politice využít.
„Snažím se jako prezident udržovat kontakt se zákonodárci, kteří jsou zároveň členy komory. Ať už v rámci společenských akcí, tak i v rámci připomínkování různých právních norem, zákonů a podobně,“ vysvětluje.
Většina lékařů i při svém působení v politice vykonává alespoň na menší úvazek lékařskou praxi, ať už soukromou, nebo v nemocnicích. Mnozí jich pak vykonávají hned několik.
„Určitě je to dobře. Já tomu říkám záchranný člun, že se člověk má kam vrátit,“ tvrdí prezident komory Kubek.
Není podle něj nic horšího než politik, který se neuživí jinak než politikou, protože pak udělá pro udržení své funkce cokoli. A tím je nebezpečný.
„Takže je dobře, když každý, kdo jde do politiky, může ukázat, že je schopen se uživit v občanském povolání a je schopen se do něj zase vrátit. Je to i důkazem toho, že práce lékaře je zajímavá a člověka naplňuje,“ tvrdí Kubek.
I on má svoji lékařskou praxi. Odvolává se na zákon o České lékařské komoře. Ten stanoví, že všichni funkcionáři komory musí pracovat i jako lékaři. Zatím oba jeho předchůdci v čele komory – Bohuslav Svoboda a David Rath – vstoupili do politiky, i když každý na jiné straně barikády. Uvažuje o tom i on?
„Vyloučit se to nedá. Během času jsem měl různé nabídky, ale vždycky jsem to vyhodnotil tak, že práce na pozici prezidenta České lékařské komory mi dává větší možnosti prospět svým kolegům i českému zdravotnictví. Ale do budoucna se takové možnosti nevzdávám,“ připustil Kubek, že i on rozšíří řady lékařů v politice.
Hartl: Je pro mne záhadou, proč lékaři míří do politiky
Sociolog Hartl přiznává, že je pro něj svým způsobem záhada, proč lékaři tak často usilují o angažmá v politice.
„Z mého hlediska je to trochu zvláštní. Je otázka, do jaké míry je to vnímáno jako posun na žebříčku prestiže,“ tvrdí a poukazuje na průzkumy veřejného mínění, v nichž jsou poslanci na jednom z posledních míst žebříčku prestiže na rozdíl od lékařů.
Někteří z lékařů zamíří do politiky na vrcholu své medicínské kariéry, jiní až v době, kdy už pomalu lékařské řemeslo věší na hřebík. Což je příklad uznávaného kardiochirurga Jana Pirka. Ten přitom donedávna tvrdil, že má důležitější věci na práci, než se živit politikou.
„O politiku jsem se dřív hodně zajímal a zjistil jsem, že tam nepatřím,“ uvedl v médiích.
Špatnou zkušenost získal již v prezidentské kampani, kdy byl šéfem volebního štábu tehdejšího prezidentského kandidáta, úřednického expremiéra Jana Fischera. Jeho kampaň skončila velkými dluhy hned v prvním kole přímé volby. K nemilému překvapení svých spolupracovníků i voličů Fischer podpořil ve druhém kole Miloše Zemana. Díky tomu se pak stal členem Zemanem sestavené vlády J. Rusnoka, která nezískala ve sněmovně důvěru.
„Dva dny před volbami se na pana Schwarzenberga vytáhla lež, že jeho otec byl nacista. To je strašné svinstvo, to je jeden z důvodů, proč se odmítám do politiky vracet,“ prohlásil tehdy rezolutně emeritní přednosta Kardiocentra IKEM.
Netajil se ani kritikou Miloše Zemana. Odsoudil výrok prezidenta, že Rusko je pro nás desetkrát důležitější než Francie. Dnes Pirk kandiduje za TOP 09 do Senátu.
Dobrý lékař ale neznamená automaticky dobrý politik
Sociolog Jan Hartl upozorňuje, že dobrý lékař automaticky neznamená dobrý politik. Práce poslance, senátora nebo hejtmana je totiž hodně rozdílná od práce lékaře.
„Lékaři mají na starosti individuální pacienty. Soustředění na jednotlivé detaily je klíčové pro kvalitní výkon jejich práce. Jejich přírodovědecké zaměření je mimo politiku, mimo společenské problémy,“ konstatuje Hartl.
Oproti tomu profese, jako jsou sociolog, manažer, kteří mají nějaké zkušenosti s dalšími lidmi, jsou zvyklí brát v potaz větší okruh lidí. Politici se navíc nemohou zabývat jen oblastí, které nejlépe rozumějí. Což je u lékařů přirozeně medicína. Musejí zvládat i mnohá další témata. Ta jsou často ekonomická, sociální, finanční, zahraničně-politická apod.
Ne všichni lékaři v politice pak uspějí. Někteří odcházejí z funkcí s ostudou, jiní dokonce přišli na čas o svobodu. Na několik let vězení byli kvůli korupci odsouzeni exministr zdravotnictví a bývalý středočeský hejtman David Rath [ČSSD] i exposlanec ODS Petr Kott, oba lékaři. Před soudem se musí zodpovídat i jejich další profesní kolega – exprimátor Prahy Bohuslav Svoboda [ODS].
„Záleží na osobnostních rysech konkrétního člověka, jestli je schopným politikem nebo není. Samotný titul MUDr. to nezajišťuje,“ připouští šéf České lékařské komory.
Ale i dodává, že to nezajišťuje ani jiný vysokoškolský titul: „Obecně je mezi poslanci a senátory větší množství vysokoškolsky vzdělaných lidí. Je přirozené, že lidé mají tendenci volit spíš někoho, kdo je vzdělaný a u něhož se dá předpokládat, že je inteligentnější.“
Platí i u doktorů to známé – ševče, drž se svého kopyta?
Sociolog Jan Hartl tvrdí, že medicína je něco jiného než zdravotnictví: „Zdravotnictví je veřejná služba. Lékař umí třeba léčit, ale jaký je odborník na veřejnou službu? To, že umí doktor léčit lidi, ještě neznamená, že dokáže řídit stát.
Na řízení veřejných služeb by se tak měl dle něj spíše podílet někdo, kdo rozumí ekonomii. Třeba manažer, který přehlédne celý systém. Od vztahu k pacientům, ke zdravotním sestrám, k vybavení nemocnic, systému zdravotních pojišťoven, distributorům léčiv, dodavatelům zdravotnických zařízení. Kdo zvládne jednat s dalšími institucemi, zástupci lékařských svazů, zákonodárci.
Podle něj je to důležité. Argumentuje i na první pohled zdánlivým rozporem. Totiž, že Češi vyjadřují spokojenost s úrovní medicíny, ale už ne s úrovní zdravotnictví. Vidí, jak se úroveň medicíny zlepšuje. Lékaři vyléčí nemoci, které dřív neuměli, protože mají techniku a farmaka, která jim to umožní. A dokonce mají i vstřícnější vztah k pacientům.
„Už je vidí trochu jako klienty, ne jako objekty. Ale na druhé straně lidé nejsou spokojeni s úrovní zdravotnictví, dokonce mají pocit, že se zhoršuje. Jde o jen zdánlivý paradox. Základní problém je v organizaci té veřejné služby. Tam je zjevný rozpor s vlastním medicínským výkonem,“ říká Hartl.
Lékaři jako ministři zdravotnictví
I přesto v posledních třiceti letech řídili zdravotnictví z více než devadesáti devíti procent lékaři. Přičemž právě v tomto resortu se vystřídalo vůbec nejvíce ministrů. Mnoho z nich nevydrželo v křesle ani celý rok. Rekord byl za vlády Andreje Babiše [ANO], kdy postupně do křesla šéfa resortu zdravotnictví usedlo pět ministrů. Z toho jeden, Adam Vojtěch [za ANO], dokonce dvakrát.
„Zdravotnictví je resort, který se bytostně dotýká každého z nás. Zájem občanů o dění ve zdravotnictví je velký, proto jsou ministři zdravotnictví pod drobnohledem voličů a občanů,“ objasňuje šéf ČLK, proč dochází k poměrně častému střídání na postu ministra.
„I když v poslední době byl Adam Vojtěch ministrem hodně dlouho,“ říká s dovětkem, že on dnes ve velmi dobrém vzpomíná na již zesnulého profesora Bohumila Fišera [ČSSD].
Intuitivní představu, že vrcholný řídící člověk ve zdravotnictví má být lékař, označuje Jan Hartl za určitý zkrat.
„Vezměme, že ministr Vojtěch, který vydržel v čele resortu poměrně dlouho a měl docela slušné renomé, dokonce dvakrát byl ministrem, byl právník,“ upozornil na jednu z mála výjimek, kdy ministr zdravotnictví nebyl lékař.
Nejdéle, kolem tří let, než celá jejich vláda předčasně skončila, setrvali v křesle kromě Vojtěcha další čtyři ministři: Jan Stráský [ODS], Tomáš Julínek [ODS], Svatopluk Němeček [ČSSD] a Leoš Heger [TOP09]. Kromě Jana Stráského byli všichni lékaři.
Naopak rekordně krátkou dobu si užili šéfování tohoto resortu dva lékaři. A sice Roman Prymula a Petr Arenberger [oba za ANO]. O mnoho déle ve funkci nevydržel ani další zástupce medicínské profese – Jan Blatný [za ANO].
I když se čím dál častěji objevují hlasy, že ministr zdravotnictví nemá být lékař, podobně jako ministr obrany není voják nebo ministr vnitra policista, ve vládě Petra Fialy zasedl do čela ministerstva zdravotnictví opět lékař – Vlastimil Válek [TOP 09].
Libuše Frantová
