Raná péče je v Česku dostupná jen zhruba 14 procentům dětí s postižením do sedmi let věku. Rodiče na ni přitom čekají i přes osm měsíců. Vyplývá to z dat neziskové Společnosti pro ranou péči [SpRP].
Podle zjištění SpRP děti s mentálním, fyzickým a kombinovaným postižením stráví na čekací listině při žádosti o službu rané péče až 250 dnů. Mezi jednotlivými kraji navíc panují velké rozdíly. Stejná kvalita ve stejné rychlosti se nedostane dítěti, které se narodí v Aši, Praze nebo ve Zlíně. Rozdíly v dostupnosti péče panují i u dětí s fyzickým, mentálním nebo kombinovaným handicapem.
„U autistů může čekací doba přesahovat sedm měsíců a u zrakově postižených čtvrt roku,“ říká ředitelka pražské pobočky SpRP Jitka Barlová.
Ranou péči přitom definuje zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., § 54. Jde o odbornou terénní službu pro rodiny dětí do sedmi let, jejichž vývoj je ohrožený v důsledku nepříznivého zdravotního stavu, nebo dětí se zdravotním postižením. Jsou-li služby dostupné a kvalitní, přispívají k lepšímu rozvoji handicapovaných chlapců a děvčat.
Raná péče je podfinancovaná, tvrdí organizace
Podle zástupců SpRP je současný systém financování sociálních služeb v Česku podfinancovaný. Peníze nenachází na svůj provoz, natož rozvoj. Chybí služby odlehčovací péče a také pomoc při denních aktivitách. Což potvrdil i průzkum SpRP.
Důležitou roli v pomoci rodičům s handicapovaným potomkem podle průzkumu sehrávají koordinátoři péče. Ti komunikují se spolupracujícími zařízeními. Zajišťují kontinuitu a koordinaci péče mezi jednotlivými odborníky a zařízeními. Shromažďují informace o jednotlivých zákrocích či opatřeních a podobně. Služby koordinátora ale využívá pouze pětina rodičů dětí s handicapem. Čtvrtina rodičů si pak není jistá, jestli koordinátora má, nebo ne. Což značí, že tato role není v rodinách zažitá.
Další možností osobní pomoci je služba osobního asistenta pro dítě. Například za účelem pomoci s hygienou, kontaktem se sociálním prostředím či celkovou sebeobsluhou dítěte. Míra využití osobních asistentů je podle průzkumu zhruba srovnatelná s využíváním koordinátorů, tedy kolem 20 procent.
Třetí možností osobní podpory je pak využití dobrovolníků. Taková nabídka je však pouze okrajová. V současné době ji využívá pouze pět procent oslovených rodičů. Podobně jako u ostatních služeb zde platí, že když už lidé takovou pomoc využívají, jsou s ní spokojeni.
Inkluzivní vzdělávání a handicapované děti
Služby rané péče často předchází umisťování dětí do ústavů a specializovaných škol. Což ale nemusí platit vždy. V případě škol se rodiče snaží začleňovat své potomky s handicapem do běžných škol a kolektivů.
„Pokud rodiče znají svá práva a své možnosti i schopnosti svého dítěte, mají větší důvěru v to, že jejich dítě v inkluzivním prostředí uspěje,“ uvádí Jitka Barlová.
Podle SpRP ze školních statistik vyplývá, že postižené děti u nás tvoří 3,1 procenta žáků. To je skoro 30 tisíc chlapců a děvčat ve věku do 8 let.
–RED/ČTK–
