Kdo a jak může v Česku darovat orgány

Darovat orgány nebo tkáň může v ČR osoba žijící i osoba zemřelá. Česká legislativa počítá s principem předpokládaného souhlasu. Dárcem je každý, kdo za svého života nevyjádřil nesouhlas s odběrem orgánů či tkání. A i osoba nesvéprávná či dítě, s jejichž dárcovstvím po smrti souhlasí zákonný zástupce.

Darování orgánů, tkání, jejich odběr a transplantace v našem právním systému upravuje zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích orgánů a tkání, v praxi běžně nazývaný jako Transplantační zákon. Z něj vyplývá, že dárcem orgánů a tkání je u nás každý, kdo za svého života nevyjádřil jednoznačný písemný nesouhlas s dárcovstvím a je zaregistrován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem.

• Více: Každý dárce orgánů je nesmírně cenný člověk

Jaké platí podmínky

U zemřelého dárce orgánů, který splňuje výše popsané podmínky musí být zjištěna smrt mozku. To znamená, nevratná ztráta funkce celého mozku, anebo nevratná zástava krevního oběhu. Toto zjištění musí provádět minimálně dva lékaři. Ty smrt vyhodnocují na základě klinických známek smrti mozku i pomocí přístrojového vyšetření. Výsledky jsou součástí zdravotnické dokumentace.

Žijícím dárcem orgánů je osoba v příbuzenském nebo i nepříbuzenském vztahu k příjemci. Dárce je povinen prokázat svobodný a informovaný souhlas s dárcovstvím. A dále musí jít buď o párový orgán [ledvina, plicní lalok] nebo část obnovitelného orgánu [játra]. Pokud se k dárcovství rozhodne osoba, která není příjemci orgánu blízká, pak zasedá odborná etická komise, která celý proces důkladněji posuzuje a schvaluje.

Národní registr osob čekajících na transplantaci

Požadavek zápisu na čekací listinu do národního registru zajištuje lékař specialista, a to vždy se souhlasem pacienta. U něj musí být jasně prokázáno, že trpí nezvratným selháváním funkce orgánu, který nereaguje na léčbu. Tento stav navíc není možné řešit jiným způsobem. Při výběru příjemce pro odebrané orgány se pak posuzuje například shoda v krevní skupině, váhový a velikostní poměr mezi dárcem a příjemcem.

Při transplantaci srdce a jater hraje významnou roli i naléhavost transplantace a spádový region. U ledvin se zohledňuje imunologická shoda a doba čekání. Závěrečné zpracování výběru je provedeno počítačově v Koordinačním středisku transplantací [KST]. Podle údajů z KST k 2. 1. 2020 čeká dnes nejvíce pacientů na dárce ledvin [490 osob], jater [91] srdce [72] a plic [50]. Nejčastěji se transplantují ledviny. Naopak nejméně se transplantují plíce.

• Více: IKEM: Dárci orgánů už dávno nejsou jen motorkáři

Transplantační centra v ČR

V České republice funguje sedm transplantačních center [TC]. Je to pražský Institut klinické a experimentální medicíny [IKEM], TC ve FN Motol. Dále pak Centrum kardiovaskulární transplantační chirurgie [CKTCH] Brno, TC ve FN Hradec Králové, TC v Plzni, Ostravě a Olomouci. Ve všech transplantačních centrech funguje 24hodinová pohotovost sedm dní v týdnu. Tamní transplantační koordinátorky zajišťují co nejrychlejší proces odběru orgánů. Například u srdce musí být krevní oběh obnoven do čtyř hodin, u jater do dvanácti hodin a u ledvin do 24 hodin.

Jaké orgány jsou transplantovány:

• Srdce: Srdce je u nás transplantováno ve dvou transplantačních centrech [TC]. V Institutu klinické a experimentální medicíny [IKEM] a v Centru kardiovaskulární transplantační chirurgie [CKTCH] Brno.
• Plíce: První transplantace plic se v ČR uskutečnila roku 1997. Provádí ji pouze TC FN Motol v Praze.
• Játra: Program transplantace jater byl zahájen v CKTCH v Brně už v roce 1983. Od roku 1995 i v IKEM. Krátkodobě také ve FN Ostrava, kde byl ale po čtyřech letech ukončen.
• Ledviny: Transplantace ledvin u nás zajišťuje sedm transplantačních center: IKEM, CKTCH v Brně, FN Motol, FN Hradec Králové, FN Plzeň, FN Olomouc, FN Ostrava.

[První transplantaci od zemřelého dárce provedli lékaři na klinice v Hradci Králové už v roce 1961. Od žijícího dárce pak v IKEM v roce 1990. Na dětské pacienty se specializuje FN Motol.]

• Slinivka břišní: Transplantaci slinivky břišní zajišťuje pouze pražský IKEM. První transplantaci lékaři provedli v roce 1983. V roce 2005 byl zahájen program izolace a transplantace Langerhansových ostrůvků [shluků buněk uvnitř slinivky břišní].
• Střevo: Historicky první transplantaci tenkého střeva u nás provedli lékaři v IKEM, v prosinci roku 2014.
• Děloha: Dělohu chirurgové transplantují od roku 2016 v pražském IKEM.
• Tkáně: Pro odběr tkání platí stejná pravidla jako pro odběr orgánů. Předpokladem je souhlas s odběrem. Od zemřelých dárců odebírají lékaři například srdeční chlopně, cévy, kosti, kůži, oční rohovku.

Finanční plnění je zakázáno

Darovat orgány nebo tkáně jiné osobě nesmí být za finanční ani jinou úplatu. Rodina zemřelého má nárok na některé refundace. Například proplacení nákladů spojených s pohřbem do výše pěti tisíc korun. Zdravotní pojišťovna příjemce transplantovaného orgánu či tkáně hradí dopravu těla z místa pitvy do místa, kde se koná pohřeb. Žijící dárci mohou žádat o náhradu výdajů a ušlého zisku.

I cizinci mohou darovat orgány

I u cizinců na území České republiky platí při odběru orgánů zásada pravděpodobného souhlasu. Pokud tedy cizinec nevyslovil nesouhlas, že bude darovat orgány, ještě za svého života, pak mohou být i jeho orgány transplantovány. Pověřené osoby ověřují stejně jako u českých občanů údaje v českém registru, ale spolupracují i s pověřeným orgánem dané země. Stejně nelze odběr tkání, orgánů vyloučit ani v případě úmrtí českého občana v cizině.

Unijní registr dárců neexistuje

Pro země Evropské unie neexistuje jednotný registr dárců či nedárců. To z toho důvodu, že přístup jednotlivých evropských zemí se liší k tomu, za jakých podmínek darovat orgány. Česká legislativa sice předpokládá souhlas s odběrem, pokud jedinec nevysloví nesouhlas. Stejně jako na Slovensku, v Rakousku, ve Francii, Belgii, Finsku, Řecku, Maďarsku, Itálii a Bulharsku. Naopak předpokládaný nesouhlas platí v sousedním Německu, Dánsku, Velké Británii, Irsku, Nizozemí, ale i Kanadě, USA, Japonsku, JAR, Austrálii a Novém Zélandu. V těchto zemích musí dárce vyslovit za svého života souhlas, aby mu mohli lékaři po smrti orgány či tkáně odebrat.

Veronika Táchová