„Ochranné léčení v České republice trpí vážnými systémovými nedostatky,“ říká ombudsmanka Anna Šabatová. Institut ochranného léčení podle ní postrádá propracovaný zákonný rámec, chybějí peníze i personál. Navíc zařízení, která poskytují ústavní ochranné léčení, jsou přeplněná.
Výsledkem může být snižování bezpečnosti pacientů i personálu, varuje ombudsmanka Anna Šabatová.
„V podstatě neexistuje komplexní právní úprava, která by zajišťovala všechny věci související s ochranným léčením včetně třeba návaznosti. Jde o situace, které nastávají, když jsou lidé propuštěni,“ uvádí.
Dodává, že neexistují pravidla pro přemístění člověka nebo přerušení ochranné léčby.
Ochrannou léčbu v Česku zajišťuje 14 zařízení
Ochranné léčení se dělí na psychiatrické, sexuologické, závislostní případně smíšené. V ČR je 14 psychiatrických nemocnic, které ústavní ochranné léčení poskytují, z toho 13 poskytuje psychiatrické léčení, šest sexuologické.
Podle Ministerstva zdravotnictví ČR [MZ ČR] z roku 2018 vykonávalo ochrannou léčbu 951 lidí, z toho 664 jich prodělávalo psychiatrické léčení, 145 léčení návykových nemocí a 142 léčení sexuologické. Ve srovnání s předchozími 18 měsíci šlo o třináctiprocentní nárůst.
Tragédie ve Žďáru nad Sázavou
O ochranném léčení rozhoduje soud u lidí, kteří spáchali trestný čin například kvůli duševní nemoci nebo ve stavu nepříčetnosti. Nutnost začít systémově řešit tento institut ukázal podle Šabatové pět let starý případ ze Žďáru nad Sázavou. Tam psychicky nemocná žena vtrhla do školní budovy, ubodala studenta a další tři lidi zranila. Tragédie tehdy vyvolala debatu o léčbě psychicky nemocných. Útočnice totiž do února toho roku byla v opavské psychiatrické léčebně, poté ji ale soud propustil z ústavního do ambulantního léčení.
Pacientů přibývá, kapacity nestačí
Na ochranném léčení se ale podle ombudsmanky za pět let od tragédie nic nezměnilo. Klesla však ochota soudů propouštět nemocné z ústavní léčby, nemají-li další zázemí. Stát podle ombudsmanky nestanoví kapacitu ani zajištění ochranné léčby, přestože pacientů přibývá. Málo je i ambulancí pro pacienty s ochranným léčením a neexistuje jejich síť.
Mnoho lidí je v ochranné léčbě více než dva roky a žijí třeba na sedmilůžkových až osmilůžkových pokojích.
„V takovém prostředí těžko může ta léčba probíhat velmi úspěšně,“ upozornila Šabatová.
Léčení se také třeba týdny nedostanou na vycházku, neboť to zákon nijak nezaručuje, na rozdíl od vězňů, kteří mají zákonem zaručenou hodinovou vycházku denně. Navíc chybí personál, který by pacienty doprovodil ven.
Ombudsmanka navštívila v letech 2017 až 2019 deset psychiatrických zařízení pro dospělé, pět z nich mělo zaměření na výkon ochranného léčení.
–ČTK–
