Václav Vydra: Člověk musí své tělo poslouchat

„Snažím se žít tak, jak mi to život dovolí, a dělat to, co mě baví. Důležité je mít nějaký vnitřní motor,“ říká populární herec Václav Vydra, který je ambasadorem projektu Srdce v hlavě. Ten si klade za cíl informovat veřejnost i pacienty o rizicích kardiovaskulárních onemocnění, prevenci a léčbě.

„Prevence onemocnění srdce a cév je zcela zásadní a k tomu jsou potřeba dostupné informace,“ je přesvědčen Václav Vydra.

Byť on sám netrpí žádným kardiovaskulárním neduhem, jeho matka Dana Medřická zemřela na srdeční onemocnění.

„Máma už neměla bohužel šanci na rehabilitaci. S potížemi navštívila závodního lékaře, který jí však sdělil, že trpí plynatostí,“ vzpomíná.

Zmiňuje i pohodlný životní styl, k němuž inklinuje v současnosti mnoho lidí: „Já jsem si zařídil život tak, abych se hýbal. Už 20 let se zajímám o koně a všechno kolem nich. Vzájemně si tak dopřáváme zdravý životní styl.“

Dodává, že člověk musí své tělo poslouchat. Vědět, co říká. Co nám dává najevo.

„Je důležité léčit podstatu onemocnění. A ne chtít pouze instantní pomoc ve formě léků, které zmírní pouze momentální bolest,“ tvrdí. [Více: Prevence onemocnění srdce a cév je zásadní]

Proč jste se rozhodl podpořit projekt, který si klade za cíl informovat o onemocnění srdce a cév?

Mám mezi lékaři pár známých a kamarádů. Po letech mě oslovil můj kamarád z mládí Richard Češka a povídal mi o tomto projektu. Ačkoli se sám s žádnými potížemi aktuálně nepotýkám, vnímám potřebu a nutnost si zdraví zachovat. A pokud by přišel nějaký problém, tak se i důsledně léčit. Potřebuju být zdravý, abych se mohl věnovat své práci a koním na své farmě. Mám veliké štěstí, že se mi to zatím daří. Několik lidí v mém okolí bohužel takové štěstí nemělo a život jim hodně zkomplikovalo kardiovaskulární onemocnění, infarkt myokardu nebo mrtvice. I z toho důvodu jsem se rozhodl přijmout nabídku být ambasadorem projektu Srdce v hlavě.

Máte spoustu aktivit, co na to vaše zdraví?

Musím zaťukat, že zdraví mi zatím slouží. Člověk se v dnešním rychlém světě často musí vyrovnávat se stresovými situacemi, ale vždycky je potřeba si v sobě najít nějaký kompromis. Snažím se žít tak, jak mi to život dovolí, a dělat to, co mě baví. Důležité je mít nějaký vnitřní motor. Cíl je silné slovo, protože když dosáhneme cíle, najednou nevíme, kudy dál. Jsme tam, vztyčili jsme vlajku a netušíme, co bude potom. Cesta tam je mnohem zajímavější.

Jakými dalšími aktivitami se kromě herectví zabýváte?

Podstatnou část svého života trávím na farmě se svými koňmi. Já jsem kdysi říkal, že nechci koně vlastnit, že na něm chci jen jezdit. Ale potom jsem pochopil, že mít vlastního koně je něco úplně jiného, než si ho jen půjčovat a jezdit na něm. Člověk pochopí daleko víc, a především má možnost navázat s tím zvířetem vztah. To je pro toto partnerství naprosto zásadní, ostatně jako pro jakékoli jiné partnerství. Dříve jsem míval spoustu dalších zálib, vystřídal jsem spoustu sportů od závodní cyklistiky přes tenis, lyže, windsurfing, jachting, sportovní střelbu. Některým z nich se pořád ještě částečně věnuji. O prázdninách rád vyrazím coby kapitán na jachtu a párkrát do roka si jedu vystřelit z brokovnice na asfaltové terče. A snažím se vymyslet, kdy si zase po roce půjdu zahrát tenis.

Jste z herecké rodiny a sám hercem. Je herectví vaší rodinnou „anamnézou“?

Asi ano. Měl jsem úžasný domov a úžasné rodiče a nikdy jsem netrpěl žádnou újmou ani nouzí. Takže, i když jsem to tehdy nemohl posoudit, velice jsem si to užíval a myslím, že mě to ani do budoucna nepoznamenalo. Atmosférou kolem sebe jsem tak načichnul, že ač jsem se snažil vymyslet nějaké jiné povolání, nakonec jsem se stejně stal hercem.

Vaši rodiče, paní Dana Medřická a Václav Vydra, byli také herci. Jací byli jako rodiče?

Svoje dětství a mládí jsem měl ulehčené tím, že moje máma byla moje máma a můj táta byl můj táta. Vždycky jsem se u nich setkával s velkým pochopením a porozuměním. Řekl bych takovou intuitivně rozumnou výchovou. Byla pro mě velká rána, když jsem se stal v rozmezí tří let dvojnásobným sirotkem. Nejdřív zemřel táta a tři roky na to umřela na infarkt máma. Bylo mi tehdy opravdu ouvej, ale člověk se s tím musí vyrovnat a naučit žít. Máma vždycky říkala, že na to je jediný lék čas, a měla pravdu.

Působíte velmi vyrovnaně, stále se usmíváte. Jste optimista?

Dalo by se říct, že víceméně vyrovnaný jsem. Někdy mě dokážou samozřejmě nějaké věci rozhodit. Většinou je to zoufalý nedostatek času, který je pro mě typický. To mi přivozuje stresové situace, se kterými se člověk těžko vyrovnává, když ten čas nejde zastavit. Nicméně, zatím to přežívám.

Čím jste chtěl být jako malý?

Nemůžu říct, že bych měl nějaký sen, byly to spíš výmluvy, abych nemusel být hercem. Napadl mě hasič, ošetřovatel v zoologické zahradě. Pak jsem se zaměřil umělečtějším směrem, chtěl jsem být nejdřív malířem, potom spisovatelem. Mojí silnou stránkou nikdy nebyla matematika. Když se ke mně doneslo, že na umělecké škole se zaměřením na herectví tenhle předmět chybí, jasná volba padla na konzervatoř. Od toho stromu jsem se daleko neodkutálel. Až teď na stará kolena, kdy se čím dál víc věnuji svým koním.

Pokud byste si mohl znovu vybrat, zvolil byste hereckou kariéru, nebo koně?

Naštěstí jsem před touhle volbou nestál. Všechno mi to život tak nějak naservíroval postupně. A já jsem za to moc rád. Žádné své volby nelituji. Všechno je tak, jak má být. Možná jsem stál na rozcestích, kde byly i jiné cesty, kterými jsem se mohl vydat a nevydal. Kdoví kam vedly. To už se nedozvím. Ale žiju teď a tady a na té cestě, po které jdu. A jdu po ní rád.

Václav Vydra: Divadelní, televizní a filmový herec. Václav Vydra nejmladší se narodil 7. ledna 1956 v Praze do herecké rodiny, Václavu Vydrovi a Daně Medřické. Po absolutoriu na pražské konzervatoři [1977] působil v několika divadelních souborech. Od roku 1995 je členem Divadla na Vinohradech. Hostoval a hostuje i na jiných divadelních scénách. Václav Vydra patří k úspěšným televizním hercům, věnuje se také dabingu.