Cyril Höschl: Štěstí je, že jsem si nezapomněl vzít boty

22. 3. 2019

4240

„Chronický stres, dlouhodobá psychická zátěž mohou člověka zdeptat natolik, že je lze chápat i jako spolupříčinu různých tělesných chorob,“ tvrdí profesor Cyril Höschl. A dodává: „Uvedené poruchy neurohumorální regulace pak mohou vést nejen k mnoha civilizačním chorobám, ale i třeba k rakovině.“

Jedním z přednášejících na Týdnu mozku byl i ředitel Národního ústavu duševního zdraví [NUDZ] profesor Cyril Höschl. Na akci hovořil na téma: Stres, naučená bezmocnost, syndrom vyhoření a jak jim předcházet.

Více: Mozek je nejsložitější věc, když ne ve vesmíru, tak na Zemi

Co je a co není syndrom vyhoření

Podle Cyrila Höschla je syndrom vyhoření velice často nesprávně vnímán jako deprese. Syndrom vyhoření dle jeho slov ale není psychiatrická diagnóza. Je to stav, situace, která často souvisí s tlakem na vyšší výkon. Mnohdy bez pochvaly či náležitého ohodnocení.

„Z toho pramení úzkost, chaotičnost, pocit, že nic nestíháte. Práce vás přestane bavit, cítíte otupělost. Příznaky jsou propady nálad, únava, poruchy paměti, nesoustředěnost, problémy se spánkem a zdravotní potíže,“ uvedl.

Velice častým řešením je podle něj samoléčba alkoholem, cigaretami nebo jinými závislostmi. Což je ale začarovaný kruh, který problém prohlubuje. Vede k poruchám soužití v rodině, ztrátě empatie s ostatními a mnohdy i k nenávisti k lidem. Postižený člověk podle něj často ještě začne fantazírovat o výpovědi v práci, kterou ale nedá, takže je o to více frustrován a znovu se vše jen prohlubuje.

Jako obranu Cyril Höschl uvedl lepší organizaci času. Snahu o to nebýt ve vleku událostí. Diverzifikaci aktivit. Tedy, když to nejde v práci, mělo by to jít jinde. Třeba v rodině, při volnočasových aktivitách, mezi přáteli. Pomoci může i zkvalitnění životosprávy. Nemluvení o práci ve volném čase. Anebo i zvýšení aktivity, když nečinnost deptá psychiku. Případně to, že se člověk naučí jasně říkat, co chce a co nechce. I ono známé biblické – řeč vaše budiž ano, ano – ne, ne.

„A vždy je možné se i poradit s odborníkem,“ řekl Cyril Höschl s dovětkem, že je třeba být také vlídný a laskavý sám k sobě.

„A třeba si i říci, Cyrile, svět a jeho nedostatky nezměníš, ale co můžeš, je napomáhat dobrým změnám,“ přidal praktickou radu.

Dobrý a špatný stres

Stres profesor Cyril Höschl ve své přednášce rozdělil na dva druhy. Na stres, který může být pozitivní, protože člověka nutí ke zdravé aktivitě, a stres, který je pro člověka nepřiznivý.

„Lidský výkon se mění i podle míry stresu. Platí pro něj přitom to, co platí i pro ostatní věci. Totiž, když je něčeho málo, tak je to špatně, ale když je toho moc, tak je to také špatně,“ uvedl s dovětkem, že stres jako takový není výlučně negativní.

„Naopak my jsme tu proto, abychom zažívali zátěže a stres, a abychom je zvládali,“ upřesnil.

Dodal, že tomu „hodnému“ stresu se říká eustres, zatímco tomu „zlému“, zejména pak tomu dlouhodobému, se říká distres.

„Distres je takový stres, kdy je člověk například obětí šikany. Kdy nemá vliv na události, nebo na ně má vliv jen částečný. Případně je frustrován z něčeho, co není úplně v jeho moci. Například, jestli bude mít všechny zkoušky, dobrou práci a tak podobně,“ vysvětlil.

Zároveň položil i otázku: Jak moc je současná společnost pod stresem? Z čeho ten stres vyplývá?

Na co přišel pes

Jako odpověď použil příklad s pokusem na psovi zavřeném v omezeném prostoru. Půlka prostoru přitom byla pod elektrickým proudem, půlka ne. Pes se velice brzy naučil, kam může stoupnout, aby ho nezasáhl elektrický proud. Jenže součástí pokusu bylo i to, že po čase experimentátor nepředvídatelně střídal plochy podlažky pod proudem. Pes tak po chvíli ztratil přehled, kde je v bezpečí, kde ne. Neměl vliv na to, zda se elektrickému výboji vyhne či nevyhne. Pes tak brzy zjistil, že přestala platit všechna pravidla, která platila na začátku.

Zkušenost psa profesor Cyril Höschl charakterizoval termínem – naučená bezmocnost.

„Naučená bezmocnost je takový stav, kdy se živočich dostane do určité situace, stresu, kdy nemá možnost najít řešení, aby se z nepříznivé situace, stresu vysvobodil,“ vysvětlil.

Podle něj se jedná o pocit, že nelze svou situaci ovlivnit. A to proto, že se mění pravidla hry během utkání. Což dle jeho slov zažívá mnoho lidí. Doma, ve škole, v práci.

Zkušenosti z podniků

Jako příklad uvedl zkušenosti lékařů z velkých podniků. Ti tvrdí, že největší stres v nich nezažívají vrcholní manažeři. Důvod je, že mají vliv na chod firmy. Největší stres v nich nezažívají ani běžní zaměstnanci. Důvod je, že mají zodpovědnost za svou práci, ale nikoli za její organizaci.

„Největší stres v těchto firmách má podle kolegů lékařů střední management. Důvod je, že nese odpovědnost za výkon, ale nemá příliš možností, jak ovlivnit jeho dosažení,“ vysvětlil profesor Cyril Höschl.

Upozornil na problémy, pokud jsou lidé vystaveni stresu a tlaku dlouhodobě.

„Diabetes, srdeční arytmie, vysoký krevní tlak. I tyto věci je možné přičítat stresu v situacích, kterou lidé nemají možnost ovlivňovat. Tedy jsou zmítáni událostmi, na které nemají vliv. Ne tou klasickou zátěží, kterou podstupujeme vědomě, kdy víme, že situaci můžeme ovlivnit,“ řekl.

Co se děje v mozku

Jako jednu z hlavních stresových látek Cyril Höschl označil kortizol, který se při stresu uvolňuje do mozku. Pak hovořil o neurodegenerativních účincích kortikoidů. Z jeho slov vyplynulo to, že kortizol při dlouhodobém vyplavování do mozku mozek mechanicky poškozuje. Cyril Höschl řekl, že kortizol z hipokampu udělá něco na způsob ementálu. Zmínil ale i další rizika, která tato situace přináší. Jako hlavní jmenoval oslabenou imunitu.

„Chronický stres, dlouhodobá psychická zátěž mohou člověka zdeptat natolik, že je lze chápat i jako spolupříčinu různých tělesných chorob,“ uvedl.

„Uvedené poruchy neurohumorální regulace pak mohou vést nejen k mnoha civilizačním chorobám, ale i třeba k rakovině. A všechny ty souvislosti náhle začnou dávat smysl. Ale nejde o to, že když se mnou klidně promluví pan farář, tak nebudu mít rakovinu, tak jednoduché to není,“ dodal.

Zmínil i bolest, kterou člověk v těchto situacích zažívá: „Bolest je stresor. Když bolest trvá neúnosně dlouho, a kortizol se dále vyplavuje do mozku, může přijít nemoc.“

I proto podle něj nelze bolest podceňovat. Proto i pouhé odstraňování bolesti podle něj má hojivý účinek.

Jak čteme realitu

Ve své přednášce se Cyril Höschl věnoval i příznakům deprese. Podle něj depresí člověk spíše onemocní, když se určitá genetická vloha a nízká odolnost ke stresu spojí s nějakou stresující životní událostí. Jako je například rozvod nebo smrt rodinného příslušníka.

„Dlouhodobý stres a deprese jsou sestry, které chodí společně. Odolnější proti nim jsou ti, kteří nejsou sami. Mají důvěrníka, někoho, kdo je má rád,“ řekl.

Na otázku, jak člověk pozná, že ho má někdo skutečně rád, odpověděl anekdotou: „Zavřete do kufru auta svého psa a svou manželku. Kufr auta otevřete za dvě hodiny. Sami uvidíte, kdo bude mít opravdickou radost z toho, že vás zase vidí.“

Dále hovořil o atribučních kognitivních stylech. Jako příklad uvedl racionalizaci vlastního selhání či neúspěchu.

„Když se vám něco nepovede, dostanete třeba pětku z matematiky, a vy si to vysvětlíte tak, že jste prostě hlupák, je váš atribuční kognitivní styl pesimistický. Což znamená i vyšší riziko deprese. Naopak, když vidíte příčinu mimo sebe, a ještě k tomu ji vidíte jako příčinu nestabilní, například, že byl zrovna pátek třináctého, je váš atribuční kognitivní styl optimistický a riziko deprese menší,“ vysvětlil.

Mít i mýt své boty

V této věci zdůraznil, že není ani tak důležité, co se nám v životě děje, ale jak to „čteme“. Pro vysvětlení použil příklad jednoho ze zakladatelů kognitivně-behaviorální psychoterapie Paula Salkovskise. Totiž člověka, který ráno při cestě do práce, šlápne do psího výkalu. Tuto událost lze přitom vnímat hned několika způsoby.

Pesimisticky: Jsem nemožný, takový já mám vlastně celý život.
Úzkostně: Jsem to ale smolař. Musím si „to“ očistit, ujede mi autobus, přijedu pozdě do práce, budou mne chtít vyhodit. Když si to neočistím, přijedu sice včas, ale šéf mi řekne, že mám problémy s hygienou a bude mne chtít vyhodit stejně.
Paranoidně: To je určitě ten sousedovic pes, nástraha, schválně mi „to“ sem nastrčili.
Optimisticky: Jaké štěstí, že jsem si dnes nezapomněl vzít boty.

Podle Cyrila Höschla je výše uvedený příklad klíčový. V této souvislosti pak uvedl, že z hlediska toho, jak čteme, co se nám děje, je klíčová i role výchovy a rodiny.

Situace u Millerů

Možnou genetickou vazbu u duševní poruchy ilustroval na příkladu rodiny spisovatele Ernesta Millera Hemingwaye, který se v roce 1961 zastřelil. Podle Cyrila Höschla přitom nebude úplně náhodou, že stejně jako se zastřelil světoznámý spisovatel, zastřelil se i jeho otec a bratr. Sebevraždu zvolila i spisovatelova sestra. Ta se otrávila. A tragicky zemřela i jeho vnučka, která se předávkovala.

Cyril Höschl to vysvětlil tím, že v případě členů rodiny Ernesta Hemingwaye míra neuroticismu překročila únosnou mez. A míra neuroticismu má podle něj co dělat s prostředím, v němž člověk vyrůstá.

Na co lidé přišli, když pozorovali myši

„Je známou věcí, že myší matky čistí svým mláďatům kožíšky lízáním,“ uvedl Cyril Höschl v další části své přednášky. A právě na „lízání“ se podle něj soustředil pokus amerického psychiatra a neurologa Michaela J. Meaneyho.

Meaney přitom vyšel z faktu, že v myší populaci jsou matky, které olizují/čistí svá mláďata tak nějak akorát. Těch je nejvíce. A pak matky, které své potomky olizují málo. A pak ještě matky, které je olizují hodně.

„Zajímavé na tom je, že ta myší mláďata, která byla lízána málo, byla více úzkostná, vystresovaná, bojácná a hůře se orientovala v bludišti. A naopak ta mláďata, která byla hodně lízána, byla zvídavá, nebojácná a lépe se orientovala v bludišti,“ uvedl Cyril Höschl.

Americký neurolog Meaney z toho vydedukoval, že odolnost proti stresu a strachu, tedy i nemocem, vyrábějí myší maminky svým opečováváním. Že to není pouze věc genetiky. A aby tuto teorii potvrdil, pokračoval v pokusu. Vzal mláďata od matek, která je lízala málo, a dal je k matkám, která je lízala hodně. A to samé jen obráceně udělal s mláďaty od matek, které mláďata lízala hodně.

Výsledek pokusu potvrdil Meaneyho zjištění. Mláďata „nedbalých“ matek, která dostaly na starost „dbalé“ matky, vykazovala lepší výsledky [méně stresu, bojácnosti, lepší orientace v bludišti] než mláďata „dbalých“ matek, která ale skončila u matek méně pozorných.

Lekce o serotoninu

Cyril Höschl v souvislosti s pokusem nastínil i přenos signálu od “mazlení” ke genomu cestou serotoninového receptoru. Dle jeho slov myší maminky svým lízáním či nelízáním nastavují své potomky na celý život.

„Je to jako s telefonem nebo s počítačem, který si na začátku nějak nastavíte. Podobně maminky řečeno v uvozovkách nastaví některé vlastnosti svých potomků hned v raném dětství. A to může u lidí být ono podhoubí, které buď podporuje, nebo naopak nepodporuje odolnost vůči některým poruchám. Například depresi,“ upřesnil pomocí metafory.

Svou přednášku Cyril Höschl uzavřel s upozorněním, že jakkoli to k tomu může svádět, nelze srovnávat myši s lidmi. A to jednoduše z toho důvodu, že nelze různým matkám a otcům vzít jejich děti, ty proházet, a za dvacet let se podívat na to, jak na tom ty děti jsou s odolností ke stresu, nemocím nebo s orientací v bludišti.

Daniel Tácha

—

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych

Odborné zájmy: Biologická psychiatrie, klinická psychofarmakologie, psychoneuroendokrinologie, etologie.