Počátky snah o péči o zdraví obyvatel na českém a moravském území se váží ke konci 18. století. Tehdy se ukázalo, že církev tuto péči už sama zajistit nedokáže. V roce 1785 tak bylo vydáno nařízení pro Království české, které vrchnosti uložilo povinnost péče o práce neschopné, chudé a nemocné osoby. Jaké reformy veřejného zdravotního pojištění u nás byly?
A jako by to nestačilo – roku 1868 byla na českém území uzákoněna zásada, že tato péče přísluší osobám, které měly domovské právo. Bylo to zlomové rozhodnutí, protože jím se stala i chudinská správa stála součástí veřejné obecní správy. K rozsáhlým reformám pak dochází v rakouské monarchii za vlády Marie Terezie ve druhé polovině 18. století, zejména ve státní správě a byl zde položen základ sociálního zaopatření. A to platilo i pro systém zdravotního pojištění.
Reformy veřejného zdravotního pojištění: Číslo 1
Základy tuzemskému i mnoha dalším evropských pojišťovacím systémům dala reforma provedená v Německu. Šlo o Bismarckův model sociálního pojištění. Bismarckův model tvořily tři zákony. Jimy bylo uzákoněno povinné nemocenské pojištění, úrazové pojištění a starobní a invalidní pojištění. Což platilo pro všechny země tehdejšího Rakouska-Uherska.
Systém pak doplnila i takzvaná Taafeho [1888 až 1889] reforma, která zavedla povinné veřejnoprávní pojištění. A to třemi zákony – o úrazovém pojištění dělníků a nemocenském pojištění dělníků a o bratrských pokladnách dle obecného zákona horního. Pojištění bylo povinně placeno jak pojištěncem, tak i zaměstnavatelem. Z tohoto pojištění měl pojištěnec nárok na dávky jak peněžní, tak věcné, nevztahovaly se ovšem na rodinné příslušníky pojištěnce. To znamená, že šlo o první náznak reformy veřejného zdravotního pojištění.
Reform číslo 2
Po skončení první světové války byly na našem území v mnohém přejaty zákony z Rakouska-Uherska. Což platilo i pro sociální oblast. I když i zde došlo k významným změnám. Pojistné ale i v tomto případě bylo placeno tak, že jednu jeho polovinu platil zaměstnanec a druhou zaměstnavatel.
Významným novým zákonem z období první republiky byl zákon č. 221/1924 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Pod právní úpravu tohoto zákona tedy v podstatě spadali pouze dělníci. Tento zákon byl účinný od roku 1926. Představoval přitom základní povinnost pojištění pro zaměstnance. Ovšem s danými výjimkami, jako byli zaměstnanci nastoupivší do zaměstnání po 60. roce věku, soukromí úředníci a státní zaměstnanci. Na ty se vztahovala výhodnější úprava zabezpečení.
Dle výše zmíněného zákona byla nemocenským pojištěním hrazena pomoc v nemoci. Tedy lékařská péče, potřebné léčivé přípravky. A nemocenské a nemocenské ošetřování. Toto pojištění v první republice organizovaly nemocenské pojišťovny, takzvané pokladny. Výše nemocenského pojištění bylo odvislé od mzdové třídy, do které byl příslušný pojištěnec zařazen. Celkem existovalo deset tříd. V tomto případě šlo o skutečné reformy veřejného zdravotního pojištění.
[Pro skupinu veřejných zaměstnanců, jako byli třeba učitelé obecných a občanských škol byl roku 1925 schválen zákon č. 221/1925 Sb. z. a n., o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců. Toto pojištění bylo dle výše zmíněného zákona prováděno Léčebným fondem veřejných zaměstnanců.]
Reformy veřejného zdravotního pojištění: Číslo 3
Po skončení druhé světové války byly úspory ve fondech sociálního pojištění rozkradeny nebo znehodnoceny. Zákonnost rozvrácena. A po roce 1948 začalo docházet na českém území v oblasti zákonodárství k dalším zásadním změnám. Po vzoru Sovětského svazu nakonec došlo k odklonu od pojišťovacího principu a za zdravotní péči všech obyvatel převzal odpovědnost stát. Tehdy došlo k nahrazení systému sociálního pojištění systémem sociálního zabezpečení. Zdravotní péče přestává mít charakter věcné dávky nemocenského pojištění.
Dne 15. 04. 1948 vyl vydán zákon č. 99/1948 Sb., který sjednotil všechny druhy důchodového, úrazového a nemocenského pojištění většiny pracujících obyvatel. Jako centrální orgán pro oblast zdravotnictví i nemocenského pojištění byla zřízena Ústřední národní pojišťovna. Ta prostřednictvím Léčebného řádu určovala politiku zdravotních i nemocenských dávek.
Tím to ale neskončilo: V 50. letech přišly další reformy veřejného zdravotního pojištění. Byla „překopána“ struktura celého systému poskytování zdravotní péče. Došlo k vytvoření ústavů národního zdraví a soustavy orgánů a zařízení hygienicko-epidemiologické služby. Správa nemocenského pojištění přechází na Revoluční odborové hnutí [ROH] a funkci vrcholného orgánu vykonává Ústřední rada odborů.
Sovětskou novinkou je i Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Ten vychází ve vztahu k péči o zdraví ze zásady, že tato péče je poskytována bezplatně. A to všem občanům a výlučně státem. Což značí, že tyto služby poskytují výhradně státní zdravotnická zařízení financované ze státního rozpočtu bez přímé závislosti mezi poskytnutými penězi a objemem a kvalitou této poskytované léčebné péče.
Reforma číslo 4
Po listopadu v roce 1989 bylo i v ČR nezbytné systém reformovat. Reforma č. IV. Se tak děla s cílem znovu vrátit do hry prvek klasického sociálního pojištění. Což neznamená, že se to dělo na úkor sociálního zabezpečení. Systém procházel změnou postupně a z legislativního hlediska patří k nejpropracovanějším na světě. Klíčové zákony jsou:
- Usnesením vlády č. 339/1990 Sb. byl schválen nový systém zdravotní péče. V roce 1997 došlo k přijetí dodnes platného zákona 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
- V roce 2006 spolu se stabilizací veřejných financí došlo v rámci zákona 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů k novelizaci několika desítek zákonů v oblasti sociálně-zdravotní.
V roce 2011 bylo přijato hned několik zákonů.
- Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování
- Zákon č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách
- Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě
- Zákon č. 369/2011, novela zákonu o veřejném zdravotním pojištění
Výše uvedené změny nepřinesly změny pouze ve vztahu k financování zdravotního systému, ale v mnohém i rozšířily možnosti pacienta z hlediska jeho svobodného a informovaného souhlasu s poskytnutou zdravotní péči.
